Jak jsem se distančně vzdělával

Škola mě bavila. Hlavně lidi v ní. A to chození tam. Teď se u mě začala objevovat doslova směsice duševních problémů, osobních proher a ztráta úplně všeho, zejména pak motivace.  

Škola mě bavila. Hlavně lidi v ní. A to chození tam. Ráno jsem nepatřil k těm, co jsou zalezlí v pelechu a vstanou až na třísté zavolání rodičů, aby nezaspali a včas do školy dorazili. Odpoledne jsem se věnoval psovi, kterého mám jako své druhé já. Většinou v úterý a ve čtvrtek odpoledne jsme s kamarády chodili do fotbalu. Někdo může namítat, že je to stupidní honění po trávě za kulatým nesmyslem, ale mě to docela bavilo. Hlavně ty hlášky ostatních kluků. Navíc jsem byl ve fotbale docela dobrý, podle trenéra jsem měl šanci dostat se do lepšího klubu.

Jako správný puberťák jsem se večer podíval do zrcadla a poměřil se postojem Arnolda Schwarzeneggera, abych věděl, jak se daří mé svalové hmotě. S mým kamarádem Pepou jsme večer přes chat probrali, jak jsou holky v naší třídě nemožné, že jsme určitě měli jít raději na gymnázium, protože u nás na průmyslovce není vůbec výběr. Před spaním jsem dvakrát tleskl, aby se pes zatočil do klubíčka v mých nohách, a slastně jsem usínal s pocitem, že jsem byl na zítřejší test z matematiky dobře připravený.

Že se vám to zdá divné? Může, ale já měl do února roku 2020 svůj život takto nalajnovaný. Teď ho mám rozdrolený jako domeček z písku. Už je to téměř rok, co se mně život otočil kolem dokola. Navíc se u mě začala objevovat doslova směsice duševních problémů, osobních proher a ztráta úplně všeho, zejména pak motivace.

Moji rodiče jsou na konci svých sil. Táta si v létě splnil sen, který měl od dětství…, otevřel si svou vlastní kavárnu ve vedlejším městě. Milovník literatury a všeho krásného ji propojil s knihami a výstavními prostory. Jeho sen mu ale zavřeli. Jako kdysi mému pradědovi jeho vlastní cukrárnu. Počet vypitých lahví vína se v naší rodině zvýšil o 200 procent. Vzhledem k tomu, že otec má firmu krátce, nemá nárok na jakoukoli podporu. Ale zatím se dostal do stádia, že všude doma chodí, zhasíná, šetří vodou a nadává. V noci nespí a zase nadává. A když je nejhůř, otevírá Puškina, prý ho to uklidňuje. Vždycky při čtení říká, že může být i hůř.

Maminka má hodinářství. Malý krámek, kde má nyní povoleny opravy, zakázán má prodej. Já jsem tak ale konečně pochopil, jak je ten vir nebezpečný a záludný. Maminku nakazí pouze v případě, když si někdo přijde koupit nové hodinky. V případě, že tam zákazník počká do doby, než mu maminka vymění baterku v hodinkách, vir neútočí.

Je nás doma pět. Moji mladší bráchové se ještě drží. Ale nejmladšího Tomáše je mi celkem líto. V září 2020 šel do první třídy. Už o velkých prázdninách s ním nebylo k vydržení. Musí mít přece pouzdro se Spidermanem, protože jinak by byl v očích ostatních spolužáků úplná nula. O aktovce se stejným motivem raději nemluvím. Než se stačil seznámit se svými novými spolužáky, přičemž nejvíce se těšil na Šimona, se kterým jsou nejlepší přátelé již od školky, musel zůstat doma…, a už tak funguje dlouho. Teď už zase do školy může, ale s rouškou. Udržet roušku v čistotě je u něj nemožné. Je ho všude plno, klasické dítě moderní doby.

Starší Filip, který chodí do čtvrté třídy, má s Tomášem společný pokoj. Docházelo ale k situacím, že občas měli on-line výuku v jednu chvíli, ovšem v pokoji byl jen jeden počítač. A učitelům tuto situaci nelze vysvětlit. Táta to vzal statečně a staršímu Filipovi přivezl nový počítač, že si na něj musel půjčit, jsem se dozvěděl jen náhodou. Tak ještě navýšit FUP limit operátora, protože u nás ve vesnici pevné připojení není, nikdo by do tak malé vesnice neinvestoval. Kluci se při on-line vzdělávání rušili, proto se upravil obývací pokoj tak, aby Filipův psací stůl byl v obýváku.

Já se učil ve svém samostatném pokoji. Ve fotbale jsem nebyl půl roku. Nějak se mi ta absence pohybu začala zamlouvat. Dostal jsem se do stádia, že první on-line hodinu řeším v posteli. Ale vypínám si u toho kameru, aby mě neviděli s ulepenýma očima. Z postele jsem vylezl kolem jedenácté…, teda když jsem nemusel do pokoje okřikovat bratra, protože se u výuky chová jako tele. A našel jsem si novou zálibu. Chipsy. Spořádám jich docela dost.

Dnes nás učitelka zkoušela z technologie. Dal bych medaili tomu, kdo vymyslel ty samolepící papírky. Výhodou monitoru je, že se jich okolo vleze docela dost a nejdou vidět. Taháky bych si zrovna u této učitelky v prezenční výuce nedovolil, protože ona vraždila i pohledem. Je přísná, pod nosem má knír a neodpustí nic. Naše finty o tom, že vypadlo připojení či nejde mikrofon, nám hned tak nezbaštila, tak aspoň, že nevidí ty lístečky.

Ale dost polemizování. Začala hodina češtiny. Opakování. Shoda přísudku s podmětem. To mi celkem šlo, to by ale nesměl u dveří zvonit pošťák. Bohužel mladší bratr odešel s rouškou na obličeji do školy, starší byl také připojený, maminka byla u hodin a otec neznámo kde. Omluvil jsem se učitelce a přešel ke dveřím, kde se mě pošťák ptal, jestli je doma otec, nesl mu další upomínky za neplacení úvěru na kavárnu. Dopisy jsem nepřebral, vrátil se zpět k monitoru, kde mi bohužel už uběhl čas k vyplnění testu. Další nedostatečná. No nic, otevřel jsem další chipsy, tentokrát paprikové. Zjišťuji, že se propadám do obezity a depresí.

Můj pes chtěl jít ven. Ale vysvětlit mu, že musím sedět před obrazovkou, jinak bude průšvih, to se mu nedalo. Slitoval jsem se nad ním a vyrazil s ním ven. Šlo se mi těžko, přece jen jsem za poslední týdny hodně přibral, potil jsem se a špatně se mi dýchalo. Pes však byl neskutečně šťastný, to pro mě bylo nejdůležitější. Když jsem se vrátil, zjistil jsem, že mám neomluvenou hodinu. No, to je teda den.

Brácha znovu skóroval. Jeho spolužák ukazoval na kameru nového kocoura, ihned poté, co spolužačka Adéla zase nového křečka. Náš Filip se nechtěl nechat zahanbit a při představení našeho psa shodil na zem tiskárnu. Barva vytekla na koberec a mně zase vytekly nervy. Seřval jsem ho tak, že se na mě díval jako zoufale hladovějící dítě z afrického vnitrozemí. Pustil jsem se do úklidu, protože si neumím představit maminku, kdyby to viděla. Prošvihl jsem vysílání angličtiny…, další neomluvená hodina. Čokoládová tyčinka mi však dala psychiku do pořádku. Brácha si sedl před svůj počítač, snad mi dá aspoň na chvíli pokoj.

Za několik málo minut dorazila naše máma. Dnes vyměnila jednu baterku v hodinkách, což jí zaplatilo asi 7 vteřin nákladů za elektřinu v obchodě. Sedla si k bratrovi a kontrolovala mu Bakaláře. Byla zcela vyčerpaná, jinak si ani nedovedu představit, že přehlédla jeho dvě nedostatečné z matematiky. Tu první dostal za to, že hrál místo testu Counter Strike a druhá mu přistála za nesplněný domácí úkol, protože šel odpoledne raději na hřiště za spolužáky, s nimiž se nesměl vidět dopoledne ve škole. Kdyby to máma věděla, asi bychom dostali vynadáno oba.

Musel jsem je nechat samotné, protože z mého pokoje už vycházely zvuky on-line hodiny tělocviku. Ano, čtete správně, pětačtyřicet minut jsme poslouchali výklad o historii Sokola. Ještě, že šla kamera vypnout, četl jsem si místo hodiny e-maily a statusy na Facebooku. Sprinter, jak jsme našemu tělocvikáři říkali, nás ale trochu převezl. Na konci hodiny nám z výkladu nařídil on-line test. Já do políčka: „uveďte jména všech zakladatelů Sokola“ napsal Tyrše, což bylo dobře, ale místo Grégr jsem napsal Flégr…, já prostě toho chlapa vidím všude. Další průšvih, další nedostatečná. Jestli tento způsob výuky bude praktikován i další měsíce, asi přeskočím z průmyslovky na učiliště a budu se učit míchat maltu přes video na YouTube.

Nejmladší bratr dnes přinesl poznámku, že si v hodině výtvarné výchovy sundal roušku. Matka na poznámku nereagovala, jen ji automaticky podepsala. Otce jsme neviděli ještě další týden. Vlastně ani netušíme, jak a za co se dostal do Prahy. Demonstroval tam na Václaváku, zanadával si a doma po příjezdu s nikým nemluvil.

Bráchové se v této době našli. Seděli před počítačem tak pravidelně, že to začali považovat za normální. Já se smířil s tím, že díky této době skončím s fotbalem. Moje vize dobře odmaturovat a dostat se na svou vysněnou univerzitu se mně začínala vzdalovat. Na druhou stranu mi tato doba ukázala jiný životní směr. Rozhodl jsem se, že budu pomáhat potřebným. Místní domov pro seniory mě přijme po škole jako pečovatele. Chci dát ruku k dílu a všem v mém okolí dokázat, že distanční výuka mi vzala všechno, ale empatii a společenskou odpovědnost nikoliv.

Váš Honza