Jak jsem reklamoval rakev

Byl to den jako každý jiný. Když jsem po práci nastupoval do auta s tím, že dojedu normálně domů, ozval se mi v kapse telefon. 

Byl to den jako každý jiný. Když jsem po práci nastupoval do auta s tím, že dojedu normálně domů, ozval se mi v kapse telefon. Byla to má drahá a jedinečná tchyně. Oproti jiným mužským kolegům, jimž při hovoru s tchyní vyskočí husí kůže i tam, kde nemá co dělat, jsem hovor s láskyplným „ano, maminko“ přijal.

Rozpadla se jí plastová rakev na podsedáky a drobné zahradní náčiní. Taková ta černá, škaredá a odporná plastová škatule, kterých jsou všude po supermarketech tucty.

„Sedni do auta a tu plastovou kraksnu mi musíš vyreklamovat, já na to nemám nervy!“

„Ano,“ odvětil jsem. Tomuto člověku nelze odporovat, to se mnou musí jistě každý mužský souhlasit. Maminka, tchyně a manželka … ty mají vždy pravdu. To je prostě holý a nepopíratelný fakt.

Když jsem vystoupil z auta a v mírném dešti přišel na zahradu, zjistil jsem, že to nebude jen tak. Voda mi lezla úplně všude, ten špinavý plast obalený čímsi, co se mi lepilo k dlaním, klouzal jako poslední okurka, když se ji snažíte vytáhnout ze dna velké zavařovací sklenice. Ty zatrolené plastové packy pojící díly k sobě byly zacvaknuty tak, že prostým prstem nešly oddělit.

„Půjčím,“ podotkl horlivý zahradní soused poté, když jsem jej požádal o menší šroubovák. Vzhledem k tomu, že jsem z pohledu jakýchkoliv technických a kutilských schopností skončil u pravítka, stálo mne použití šroubováku málem holý život. Inu…, kdyby každý všechno uměl a dokázal by sebemenší práci zvládnout sám, řemeslníci by patrně pošli hladem. Rozhodl jsem se, že ty plastové zarážky podeberu právě šroubovákem, aby lépe vyskočily a mohl jsem je tak snáze od sebe oddělit. Snad ta hlemýždí slizká stopa v okolí způsobila, že se mi šroubovák vysmekl a prořízl na kalhotách v oblasti kolene úhlednou díru. Nu což, jiní za děravé kalhoty platí hříšný peníz, já si je vyrobil zdarma. Touha vyjít své tchyni vstříc způsobila, že jsem spolkl vulgarismy a nahromaděný adrenalin a vztek jsem ventiloval ven silným škubnutím, aby plastové díly povolily.

„Mám ti s tím pomoci do auta?“

„Není třeba, maminko,“ procedil jsem mezi zuby a s postojem hrdiny jsem ten plastový šmejd dostal do kufru a vydal se do třicet kilometrů vzdáleného obchodu se zahradnickými potřebami.

V hlavě jsem si přehrával několik variant reklamačního procesu, které jsem plánoval dle nálady personálu použít.  Zhruba po deseti kilometrech, nevím, co svému šéfovi udělali, mne zastavili policisté, promoklí na kost.

„Pane řidiči, víte, čeho jste se dopustil?“ zeptal se mne ten mladší s opelichaným knírkem pod nosem.

„Vážený pane podpraporčíku, nevím…,“ řekl jsem se zoufalým obličejem.

„Nesvítí vám levé světlo,“ řekl vítězoslavně policista, „umíte si to opravit?“

„Pane,“ polkl jsem znovu svůj vztek, „toto není stodvacítka, toto je korejské lego…, pokud chcete vyměnit žárovku, musíte vyndat na asfalt půl motoru.“

„Nevtipkujte,“ odsekl policista, „vystupte si z vozidla!“

„To snad nebude nutné…,“ řekl jsem konejšivým hlasem, protože jsem pochopil, že s tímto mladým uchem nebudou žádné žerty. „To, co vezu vzadu v kufru, to je plastová bedna na zahradu. Koupila si ji tchyně, rozbila se jí a já ji jdu vyreklamovat…, teda ne tu tchyni, ale tu bednu…, a neumíte si představit, co by se dělo, kdyby se ta reklamace nepovedla. Kdyby věděla, že mne pokutujete? Umíte si představit ten výsměch? To ponížení? To její: já jsem ti to říkala? Mějte trochu porozumění!“

„Tak…, tak si to dejte opravit…, jeďte už,“ řekl s mužskou sounáležitostí a pustil mě dál.

Než jsem dorazil k obchodu, v nitru jsem se několikrát omluvil své tchyni, že jsem její rodinnou roli použil při hovoru se strážcem zákona. Věřím, že by mi to odpustila, účel světí prostředky.

Na parkovišti před obchodem jsem otevřel kufr auta a ta plastová bestie, snad dostala nožičky, vyklouzla na zem a celou hranou mne vzala přes pravý nárt. Slovo popisující nejstarší ženské povolání se rozlétlo společně se zvuky syčení po celém parkovišti. Dáma jdoucí okolo utrousila poznámku a zvrhlosti dnešní doby. Nebral jsem na to ohled, chtěl jsem to mít brzy za sebou. Vzal jsem pod obě paže šest kusů plastové kraksny, sám jsem se pochválil, že jsem to zvládl. V tu chvíli se ve mně objevil pocit kulturisty, který zvládne vše. Ovšem klíče od auta, ty si to hezky hověly v zadní kapse kalhot. Ač jsem se sebevíc snažil, musel jsem ty kusy plastu opřít o auto, abych se ke klíčům dostal. Spikla se proti mně i gravitace. Rány, které se při pádu plastových kusů ozvaly, by probudily i chronického spáče. Několik čar na levém zadním blatníku jsou památkou na tento den.

Divil jsem se, že prodavačky při pohledu na zákazníka připomínajícího Uga Fantozziho nezatarasily automatické dveře nábytkem. Když jsem pokládal ty plastové kusy na podlahu před pultem, zírala na mne jedna z nich jako na zjevení.

„Co to tu nesete?“ divila se. Zvedl jsem hlavu a s výrazem, v němž šlo jasně vyčíst, že toho mám opravdu plné zuby, jsem pronesl: „tu úžasnou, skvělou a fenomenální bednu na podsedáky, kterou jsem tu před týdnem koupil!“

„A co vám na ní vlastně vadí?“ vypustila bublinu od žvýkačky, pohlédla znuděně na hodinky, otočila se a zavolala: „Mileno! Pojď sem, to musíš řešit ty!“

Dřepěl jsem u pultu a cítil jsem se jako zločinec. Milena, ta druhá prodavačka, se vypotácela ze skladu a šinula si to ke mně jako medvěd, kterého v lese vyrušili ze zimního spánku. Byla tomu medvědovi snad i trochu podobná. Potkat ji na chodníku o půlnoci, předám ji dobrovolně peněženku i bankokartu, sdělím PIN a prchám.

„Co tomu chybí?“ odvětila tónem medvědice.

„Upadává víko…, vyskakuje z těch plastových pantů!“ řekl jsem tiše a krčil jsem se u pultu ze strachu, že mi snad vrazí tou svou velkou prackou pořádný pohlavek.

„To bych se na to podívala,“ řekla sarkasticky, vzala zadní část a víko, přicvakla je k sobě a demonstrativně předvedla, že víko drží a já jsem vlastně idiot.

„Kde vám to upadává? Co vám upadává?“ usmívala se sarkasticky.

Sebevědomí, chtělo se mi nahlas říct.

Připadal jsem si jako na zubařském křesle poté, co po probdělé noci s bolavým zubem, kdy při svítání chcete ohlodávat i dřevěné nohy od stolu proto, aby to nebolelo, si neumíte vzpomenout, jestli je to sedmička vpravo nebo vlevo.

„Myslíte si, že bych v tomto počasí cestoval třicet kilometrů, tuto bestii rozebíral a zdržoval vás i sebe jen tak?“

„No, to musíte vědět vy!“ řekly obě prodavačky shodně, jako kdyby to byla naučená věta z manuálu.

„Víte co?!“ vykřikl jsem, „tak si to tady nechejte, já už to nechci!“

Vstal jsem, otočil jsem se na podpatku a vyšel ven před prodejnu. Jako zeť jsem dnes selhal. Dovedl jsem se poprat s materiálem, policejním orgánem, ale reklamace neklapla. Ať si tu krabici nechají.

„Pane!“ křičela ta medvědice, která vyběhla před prodejnu, chytila mne tlapou za rameno před tím, než jsem nastoupil do auta. „Ale, to tady nemůžete nechávat, to nejde…, co my s tím?“

„Můžu,“ řekl jsem rezignovaně, „můžu. Já ten krám nepotřebuju…, nechte si to!“

„Tak, ale to tady nemůže ležet, vezměte si to pryč!“ zvyšovala na mne hlas.

„Ne, já to nechci! Přeji vám, ať máte pěkný den!“ Otevíral jsem dveře od auta.

„A když vám dám nový, tak si to uklidíte?“

Tu plastovou bestii jsem jí pomohl odnést do skladu.

Vítězně jsem odvážel novou, čistě zabalenou bednu zpět k domovu. Po cestě jsem se zastavil v servisu vyměnit žárovku.

Tchyně mne přivítala s otevřenou náručí. Byla tak šťastná, že jsem se domníval, že mi vytesá na zahradě sochu v životní velikosti.

„Poskládáš mi to?“ žadonila, „já bych to jinak rozkopala!“ Kdo by jí odolal.

Vzhledem k tomu, že již nepršelo, radostně jsem bednu poskládal.

„Tak,“ usmál jsem se, „pojď si to vyzkoušet!“

Měl jsem v tu chvíli pocit, že jsem postavil tu největší katedrálu v Evropě.

Víko, které po otevření zůstalo mé tchyni v ruce, letělo přes celou zahradu.

A já trávím odpoledne na internetu a hledám novou a lepší bednu. Snad bude dostatečně velká, abych si do ní v případě neúspěchu mohl navždy lehnout.

Váš Honza

Hlasujte ve finále ankety Blogera roku

Autor: Jan Vavřík | středa 23.12.2020 22:27 | karma článku: 24,40 | přečteno: 997x