Jak jsem při nákupu poslouchal vzpomínky na staré dobré časy

Ceny rostou, stejně jako nenávist se svou nevlastní sestrou závistí. Je pravdou, že jsem se po delší době vydal na nákup a oči mi lezly z důlků. Ale důchodce stojící u regálu s jogurty mi konečně vysvětlil, kdo za to může. 

Mám rád hlídací víkendy. Přes týden nemám na malou dceru dostatek času, proto se snažíme si víkendy patřičně užít. Ale k víkendu patří i občasná nutnost skočit něco nakoupit, přece nebudeme hlady, že? Zmrzlina a lentilky sice dokážou zázraky, ale nedá se na nich fungovat celou sobotu. Inu, vložil jsem do peněženky mrzký peníz a vydal se směrem k červenožlutému supermarketu. Ač se všude píše, že drahota zabíjí české obyvatelstvo a jiné země jsou zality mlékem a strdím, mrtvé jsem nikde nepozoroval, před obchodem nebylo kde zaparkovat. Nechali jsme auto na jiném místě a k obchodu došli po svých.

Chopili jsme se vozíku a první pecku jsme dostali u pečiva, převážně z pekárny toho pána, který teď dělá tu prezidentskou „nekampaň“ a plavajíc v moři másla křičí něco o tom, že jiní mají máslo na hlavě. Přešli jsme k jogurtům. Moje dcera je miluje, vzali jsme hned čtyři.

„A to nemůžete nechat nějaký jogurt taky pro mě?“ zasyčel mi za zády starší pán, „já jsem důchodce, kupuji jen ty žlutý, vy asi nevíte, co je to úcta k seniorům. Vy nevidíte, co všechno stojí? To by se za našeho pana Babiše nikdy nestalo, ty prokleté ceny. Ten na nás důchodce aspoň myslel. Těším se, až bude prezident, to zase bude pořádek! Přestanou nás okrádat.“

Neváhal a dva jogurty mi vytrhl z rukou. Nevím sice, jestli si představoval, že se úcta k seniorům skrývá pod víčkem jogurtu, ale hádat jsem se s ním před svou pětiletou dcerou opravdu nechtěl. „Ještě, že jsem stihl to mlíko v akci,“ procedil mezi zuby muž, otočil se a pomalu odkráčel. 

Přemýšlel jsem, proč se tak zachoval. Jak z toho ven? Vláda by již měla přestat fabulovat, nesvádět vše na Babiše (zbytečnost zvanou „zrušení superhrubé mzdy“ přece schválila i tehdejší opozice) a hlavně s lidmi mluvit. Zrůdnost pětitisícového poplatku na hlavu dítěte toto jistě řešit nebude. Je nespravedlivá. Kastuje a dává jasně najevo, že ti, kteří poctivě pracují, odvádějí daně a mají ke svému příjmu i přivýdělek, na slavný příspěvek o pár korun nedosáhnou. A co lidé, kteří prostě jen nemohou mít děti, třeba ze zdravotních důvodů? Navíc se bude muset budovat systém za desítky miliónů a zavalí se úřady kilometry nových povinností. 

Nelogičnost a nesystémovost rozdělují společnost natolik, že právě Andrej Babiš nemusí vůbec dělat tu svou karavanovou „nekampaň“. Stačilo by mu sedět doma na zahradě, točit to své „čau lidi“ a začít třeba i normálně chodit do práce. Chaotičnost současné vlády, kterou jsem ostatně volil taky, mu dělá propagaci zcela zdarma. Právě nelogičnost protikrizových opatření vytváří ony „jogurtové“ důchodce.

Opět mi problém pomohla vyřešit má úžasná dcera. Po incidentu se seniorem chvíli mlčela, v té její malinké pětileté hlavičce to šrotovalo, potom se na mě podívala těma velkýma očima a dodala: „…tatínku, tak mu dej i ten chleba, mně je ho líto.“ Pohladil jsem ji. Udělala mi radost. V době, kdy je národ přesvědčen o tom, že existuje mimo Krista i jiný spasitel, který vyřeší z okénka karavanu evropskou krizi, je úhel pohledu pětiletého dítěte k nezaplacení. Nejlepší recept na krizi celé společnosti je vlastně „být na sebe navzájem hodní a tolerantní“.

Váš Honza