Od rána to vypadalo na dost pošahaný den. Dopoledne pracovní povinnosti, odpoledne policie u mého auta. To se fakt může stát jenom mně!
Už od rána vypadal den tak nějak roztodivně. V noci a nad ránem tak děsivě foukalo, že jsem měl strach, že mé milované slepice odlétnou jako papíroví draci neznámo kam. Střecha se třásla, můj boxer se schoval pod postel a hlasitě chrápal celou noc, vítr ho vůbec nebudil.
Ráno jsem absolvoval povinnou schůzku ve městě. Hlavu plnou různých problémů mi okořenila bolest zad, taková, při které nevíte, co ji způsobuje, ovšem je vám jasno, že s vámi bude minimálně týden. K doktorovi jsem nešel, protože by mi zase nadal, že mám zhubnout. Jedna léčitelka mi řekla, že záda bolí ze stresu či po setkávání s parazitickou osobností…, no, tak to bych musel chodit poslední roky asi po čtyřech.
Při cestě zpět jsem potkal děti mateřské školky v jednom dlouhém štrůdlu. To jejich „dóóóbrýýý dééén“ mi vlilo energii do žil. Říkám si, že je prostě úžasné, nemít žádné starosti. Řešit jen barvu lízátka a běžné dětské věci, které však pro ty malé prcky mají stejně důležitý význam, jako předvolební kampaň do nadcházejících voleb pro některé lidi v mém okolí.
V práci běžný denní papírový rituál. Ovšem, když k vám přijde dítko, které máte na starosti, že vám ve škole nakreslilo obrázek a že se mu u vás v domově líbí a má se fajn, je to úžasné. Pak teprve zjistíte, že dny, kdy vám bylo kolikrát mizerně a nejraději byste vyběhl v podobě učitelky Maxové z Obecné školy s roztaženýma rukama do polí, nejsou tak důležité. V tu chvíli si uvědomíte, že to všechno má nějaký vyšší smysl.
Při cestě z práce jsem se zastavil pro dcerku do školky. „Tatí, já jsem tě dneska viděla, když jsme šli se školkou na procházku!“ Ví, jak na mě, a to je jí teprve pět.
Pak jsme jeli do stavebnin…, no a já přehlídl stopku. Diskutovali jsme s dcerkou o velmi důležitém vystoupení, které měli ve Flamencu. Do toho náš boxer v kufru začal štěkat a zběsile olizovat zadní sklo. Vedle mě sedící manželka přemítala, že musíme koupit další pytle s hlínou na kytky, protože jaro je tady. V zadním zrcátku jsem viděl blikat maják policejního vozu s takovou intenzitou, že jsem měl pocit, že se snad musím přiznat i k tomu, co jsem nespáchal.
„Vystupte si, pane řidiči,“ přikázal mi menší policista s přibližně osmi vousy pod nosem. „Víte, čeho jste se dopustil?“
„Vím,“ dodal jsem a podal mu doklady.
„Vy tady bydlíte?“ zeptal se mladý policista, „proč tady zajíždíte? Je to vaše auto?“
„Já jedu tady do stavebnin,“ podotkl jsem, „však v občance vidíte, že bydlím někde jinde!“
„No, to vidím…, to tu je napsaný,“ potvrdil důležitě, „auto je teda vaše, ehm…,takže to uzavřeme. Jste ochoten zaplatit na místě?“
„Tatínku,“ ozvalo se z auta, „já nechci, aby tě zavřeli…, nezavírejte mi tatínka!“ Policista zaslechl pláč dcerky. Žena vystoupila z auta, práskla dveřmi a se slovy, že na mě už nemá nervy, odešla do zmíněného obchodu. Vyměnili jsme si s policistou pohledy plné mužské sounáležitosti s dovětkem, že tentokrát to vyřešíme domluvou.
Jak já ty svoje holky miluju!
Váš Honza
