Jak jsem potkal Tadeáše

K prázdninám patří cestování. Přes vysokou cenu benzinu lidé jezdí hlava nehlava. A všude, i v prodejnách rychlého občerstvení, narazíte na rodiče s dětmi, které přesně vědí, jaká jsou jejich práva.

„Ale Tadeáši,“ konejšila do jejího kotníku kopajícího syna sotva třicetiletá mladá žena. Modré džíny, boty s podpatky připomínajícími jehlice od pletení. Na rukou měla nalepené černé nehty tak dlouhé, že si jimi snad i při té nejzákladnější lidské potřebě mohla ublížit. V druhé ruce měla nakousnutý mobil, do něhož se těmi nehty ani nemohla normálně trefovat. Její kopající syn v teniskách, džínách a tričku se třemi pruhy ji znovu kopnul do nohy.

„Ty se v tom normálně nevyznáš! To není Kevin…, však jsme na Mimoních byli spolu v kině! To je přece Stuart! Já chci v Happy Mealu Kevina! Ty jsi úplně nemožná! Jak můžeš ukazovat na Stuarta?“

„Ano, zlato,“ řekla nepřítomně zírajíc na displej mobilu, jako kdyby byla v jiném časoprostoru, „co jsi říkal, miláčku?“

„Že chci tuto hračku,“ ukazoval prstem a zlostně dupal malou nohou do podlahy. Jeho maminka dopsala poslední status na Facebooku a telefon zastrčila do zadní kapsy kalhot. Pohladila své dítě ve vlasech a zcela klidně odvětila: „dobře, Tadíku, jak myslíš. Ty víš nejlépe, co je správně. A omlouvám se ti, že jsem se spletla!“

Rodinný terapeut by zaplesal.

„Tak a ještě mi přidej jeden cheeseburger, když ses spletla!“

„Dobře, Tadíku,“ řekla se sladkým tónem v hlase matka a očima prolétla displej chytrých hodinek.

„A neříkej mi Tadíku,“ okřikl ji ten prcek, „víš, že to nesnáším!“

„Promiň, miláčku,“ omluvila se, „a přál by sis potom tu novou hru, kterou jsme viděli v reklamě na tabletu? Můžeme ji zajít koupit!“

Máma provedla objednávku, prodavačka jí předala lístek s číslem a výzvou, aby si šli sednout. Já si rychle objednal a vybral si nejbližší místo. Chlapec a jeho máma mezitím prošli celou restauraci a vyzkoušeli řadu míst. Ani jedno mu totiž nebylo dost dobré. Nakonec si sedli kousek ode mne. Celou dobu ten malý zmetek u stolíku remcal, aby máma zařídila jídlo hned. On přece nebude dlouho čekat. A jeho uštvaná matka? Konejšila jej. Jako nějaká služebná. A co bylo nejhorší? Že ten můj obyčejný hamburger jsem měl u stolu dříve, než on měl ten svůj přiblblý Happy Meal.

„Mami,“ vyrazil ze sebe s tónem neskutečné nespravedlnosti, „vidíš to? Ten chlap byl až po nás a má to jídlo dřív! Co to má znamenat?“

Přivřel jsem oči a představil si, jak mu ten hamburger připlácnu na ten jeho malý přidrzlý ksichtík. Máma na jeho poznámku nereagovala. Nebude přece svého chytrolína v ničem omezovat. Co kdyby měl špatný pocit z toho, že by mu řekla, jak by se měl v restauraci chovat?

Sežvýkal jsem rychlosvačinu a co nejdříve vypadl ven. Protáhl jsem se a podíval se přes okno dovnitř. Servírka konečně donesla malému tyranovi jídlo. Ten je s neuvěřitelnou zběsilostí odsunul bokem a vrhl se po hračce. A maminka? Ta si to svoje zlato vyfotila.

Až se společnost, která je rozdělena, začne věnovat tomu, že je rodina pro ni z pohledu budoucnosti podstatná, bude to určitě moc fajn. Rodiče se díky krizi, která se na nás valí všemi směry, musí starat o existenční podstatu, na dítě a jeho výchovu nezbývá čas. Rady se hledají na internetu. A to je asi špatně.

Váš Honza