Jak jsem (ne)cestoval do stověžaté matičky

Starší povídka z předkoronavirové doby. Nemám rád cestování. Ale pracovní povinnosti mne donutily, abych vycestoval směrem do Prahy.

Přibližně tři dny předem jsem se s hrůzou budil ze snů, v nichž jsem měl jasné představy o dopravních kolizích, spadlých stromech přes vozovku a hopkajících zajících před blatníkem svého vozu. Bedlivě jsem sledoval dopravní situaci na všech možných serverech, abych měl jasný přehled o věcech mezi nebem a zemí. Na oba mobilní telefony jsem stáhnul aplikaci Záchranka, jistota je jistota. Ráno o deváté jsem nasedl do auta směr hlavní vlakové nádraží Olomouc.Oslněn žlutou barvou všudypřítomné řepky, nad jejímž rozšířením by zaplesalo nejedno srdce mladého ekoteroristy, jsem si to uháněl silnicí o šířce lepší polňačky směrem do hanácké metropole. Tento kraj mám rád, proto se mu z celého nitra své duše omlouvám za slova, která jsem při řízení Olomoucí byl nucen ze svých úst vypouštět. Slovo prdel patřilo k těm nejmalebnějším, neb při zjištění, že metropole šetří tím, že vypne na nejfrekventovanějších křižovatkách semafory, mne přivádělo k zoufalství. Na té největší, před hlavním vlakovým nádražím, jsem chtěl z auta vystoupit, nechat svého miláčka napospas hanáckých ogarům a dojít na nástupiště pěšky. To dáš, řekl jsem si pro sebe, tramvaj - netramvaj, jeď…, ono to nějak skončí…, havarijní pojištění máš, ty do těch podzemních garáží trefíš!… jste v cíli… hlásila mi ta plechová huba z navigace v okamžiku, kdy jsem stál v protisměru přibližně dvacet metrů od vjezdu do garáží. Očekávám, že mi jako upomínka na tyto úžasné chvíle dorazí domů několik hezkých fotografií z kamer, kterých bylo na okolních sloupech jako vrabců. Koleje sem, koleje tam, ale nějak jsem se do těch garáží nakonec vetřel. Po vstupu do haly jsem potřeboval co nejdříve najít toalety. Jsem ortodoxní kávový maniak, hledám tuto místnost častěji, než bývá zdrávo. Po zaplacení částky za použití toalet jsem za dveřmi očekával přinejmenším komorní trio v oblecích a květiny v okolí pisoárů, protože vstup na tuto místnost byl za cenu slušné svačiny. Inu, to vlastně nevadí. Zcela osvobozen od pocitu plnosti a ideálů jsem se usadil v nádražní hale, poté pohlédl na tabuli odjezdů, kde u mého vlaku mrkalo zpoždění 60 minut. Nu, dobrá…, to se ještě dá zvládnout…, doplníme plícní sklípky. Koupil jsem si kafe do kelímku, vyšel ven před nádraží, posadil se na lavičku a zapálil si cigaretu.„Pane, já žiji na ulici…, nemáte pětikorunu?“ ozvalo se vedle mne. No, měl bych něco dělat s tím svým ksichtem, tyto typy lidí přitahuji asi jako mucholapka. Hrábl jsem do kapsy a potěšil somráka žádaným obnosem. „Pán Bůh vám to zaplať!“ Rozlilo se mi po těle teplo z dobrého skutku. „A kávička by nebyla?“ pokračoval somrák a šibalsky zašvihal obočím při pohledu na můj nedopitý kelímek.„Tak si to dojeď!“ Podal jsem mu zbytek kávy a vrátil se zpět na nádraží. Při pohledu na to, že zpoždění vlaku vyskočilo na 120 minut, jsem se mírně vyděsil. „Stalo se něco?“ zeptal jsem se kolemjdoucí výpravčí.„Jo…,“ odsekla žena připomínající mi žirafu v montérkách, „vypadá to, že někdo skočil pod vlak, nebo něco leží na trati…, ale oni teď skáčou do kolejí nějak často…, to je asi tím počasím. Běžte se zeptat do okýnka.“Přikývl jsem. Mladá slečna za upatlaným sklem na mou námitku, že na mne čekají lidé v Praze, řekla, že mohu jet rychlíkem za dalších 50 minut, do těch pěti tam prý budu. Zpoždění u tohoto rychlíku snad přehlédla. Když jsem procedil z posledních sil, že se to nedá stihnout, zdůraznila mi, že jsem měl raději jet autem. Byl jsem inspirován televizní reklamou s Ondřejem Vetchým na všech čtyřech, proto jsem chtěl dát Českým drahám šanci. Jářku, snad příště. Omluvil jsem se telefonicky čekajícím Pražákům a vydal se zpět k domovu. Vyšel jsem před nádraží.

„To je on!“ ozvalo se za mými zády. V domnění, že mé spisovatelství padlo na úrodnou půdu a hodiny před monitorem se vyplatily, jsem hrábl do kapsy pro propisku. Nebyl to lačný čtenář prahnoucí po autogramu do mých knih, ale můj oblíbený somrák s dalším kamarádem, který na tom je údajně ještě daleko hůř. Zbaběle jsem prchnul do podzemních garáží, kde pro mne začalo pokračování strastiplného dne…, nemohl jsem najít své auto. Známé pořekadlo o jehle a kupce sena mi ihned vyvstalo na mysli, když jsem bloumal tmavými chodbami. Poté, co jsem auto objevil, láskyplně jsem pohladil jeho zadní nárazník. To, že jsem při výjezdu ven špatně odbočil a skončil jsem omylem na výpadovce na Brno, mi až tolik nevadilo. Plechová huba, jak přátelsky nazývám svou navigaci, mne vyvedla ven přes centrum Olomouce. Vlastně jsem dnes podruhé absolvoval autoškolu. Jak říká klasik, zajel jsem si, ale zase jsem toho hodně viděl.Tak zase za měsíc. Dám Českým drahám další šanci. A snad se znovu setkám se svým oblíbeným bezdomovcem.