Jak rychle získat lehátko aneb Proč ten návod není česky?

Mám rád ostrov Korfu a Řeky. Získali si mě svou povahou, skvělou hudbou a dobrým jídlem. A naši čeští spolucestující? Ani letos nezklamali.

O Řecku jsem napsal několik blogů, přičemž první z nich byl o mém milovaném ostrově Korfu, kam jsme se letos zase na týden vrátili. Pokud si ten ostrov zamilujete, je vám po něm prostě a jednoduše smutno.

zdroj: pexels.com

Řekové jsou velmi specifičtí. Národní vlajku najdete na každém druhém plotu, jejich hrdost je cítit vlastně všude. O to více mají radost, když na pozdrav, který automaticky používají v angličtině, odpovíte řeckým „kaliméra“, „kalispéra“ či poprosíte slovem „parakaló“. Pokud ještě poděkujete „evcharistó“, jste jejich člověk.

Na první pohled může turistům připadat, že jsou Řekové líní. Posedávají v tavernách, popíjejí kávu, lížou zmrzlinu a tlachají. O lenosti se však mluvit nedá, je to o stylu života. Lidé tu totiž pracují jen v létě, ovšem plných sedm dní v týdnu, aby si vydělali na zimu. Po obědě mají siestu…, krásný vynález! Po ní se pracuje až do večera, mnohdy až do hluboké noci, zejména pak v gastronomii. To mi potvrdil i Spiros, majitel malé restaurace s pláží poblíž letoviska, kde jsme byli letos. Povídali jsme si anglicky přes půl hodiny, ukázal mi i fotku své dcery Sofie studující v Miláně. On ji celý rok vlastně nevidí, ale finančně pravidelně podporuje.

zdroj: pexels.com

Letos jsme chytili obzvláště slunný týden, kdy i komáři, s nimiž jsme v loňském roce bojovali na jižním pobřeží, rezignovali a zřejmě dobrovolně zdechli horkem. Už při příletu na letiště nám kapitán ve čtvrt na jednu v noci oznámil venkovní teplotu 31 stupňů. Je pravdou, že při východu z klimatizovaného letadla měl člověk pocit, že dostal horkým hadrem přes tlamu.

Při cestě autobusem k hotelu, k němuž jsme jeli dobrých dvacet minut, jsme potkali zajímavou pětičlennou rodinu z Ostravy. Podsaditý muž, dle mé osobní dedukce zřejmě dědeček, se rozvalil na první sedačku hned za řidiče, otevřel si plechovku Ostravaru a zakřičel: „…tož rodino, posaďte se hned tady za mě na sedačky, bo jinak vám to obsadí jiní. Se podívejte ven, tam je lidí jako much!“ Babička držela v rukou upovídané vnouče, zatímco jejich dcera se pokoušela dostat do čistého autobusu kočárek. Řecký šofér zjevně nevěřil tomu, co právě vidí. Když spatřil turistku, jak se snaží dostat vozítko se zašpiněnými kolečky mezi dvě čisté sedačky, ztuhl jako anglický pudink. Lámanou angličtinou se snažil mladé mamince vysvětlit, že i toto zavazadlo patří pod autobus mezi ostatní kufry. Byl tam ovšem platný jako komunista na Velehradě. Černé čáry od koleček na polstrování sedadel byly smutným razítkem přítomnosti této cestující v jeho slušně udržovaném autobusu.

zdroj: pexels.com

„Madam, please! Madam, the baby kitten must be with your suitcases!“ snažil se znovu řidič.

„Já ti nerozumím!“ syčela jako přejetý had.

„Snaží se vám říct,“ nevydržel jsem tu nadutost, „abyste si dala kočárek dolů ke kufrům!“

„No…, dobře,“ podívala se na mě pohledem Godzilly, „Fando, nečum na mě a pomoz mi!“

Fanda v tílku, zjevně bodrý chlap, položil příruční tašku na sedadlo vedle. Nejprve vypadal, že vlastně ani nevěří, že si to malé a upištěné vůbec vzal. Poté si hluboce povzdechl a poslušně vynesl kočárek ven. Tam jej u otevřeného zavazadlového prostoru vyčkával zoufalý řidič.

Po dvaceti minutách nás přivezli před mamutí hotel a k mému překvapení z autobusu vypadla i tato povedená rodinka, kterou naštěstí ubytovali o čtyři patra nad námi. Na jídlo chodili v jiné době než my, takže jsme je po celou dobu ani nepotkali.

zdroj: pexels.com

Jak jsem již naznačil, dorazili jsme na Korfu v týdnu, kdy průměrná teplota atakovala 37 stupňů…, ovšem ve stínu. Bylo takové horko, že i Češi přestali nosit ponožky ve svých sandálech a okolní vzduch připomínal demoverzi krematoria. Máme rádi večerní procházky u moře, ovšem ani tam se v jedenáct v noci nehnul vzduch a potily se snad i ryby. Museli jsme spát při zapnuté klimatizaci, proto jsme ráno vstávali s ucpanými nosy a kýcháním budili všechny v hotelu. Já se každý den budíval dříve, vzal si plechovku ledové kávy a trávil příjemná teplá rána na terase. Mám rád ty chvíle, kdy svítá nad mořem, po okolní trávě běhají ještěrky a nad hlavou prolétne co čtvrt hodiny letadlo.

Letos jsem pozoroval také onu neskutečnou pracovitost hotelového personálu, který se po půl sedmé ranní pustil do úklidu venkovních prostor, aby zlikvidoval odhozené kelímky, roztočil postřikovače trávníků či poctivě zbavil okolí všudypřítomných nedopalků. Vzhledem k tomu, že se v zahradě vyskytoval i bazén s lehátky a slunečníky zdarma (ty u moře byly za poplatek), se souběžně s přicházejícím hotelovým personálem vyrojil i specifický živočišný druh s názvem „homo osuškus“, jenž je původem z českých luhů a hájů. Tento živočich se projevuje zabíráním lehátek osuškami z Pepca, přičemž k tomu, aby dosáhl svého každoranního vítězství, neváhá vylézat ze svého doupěte v brzkých ranních hodinách. Vrchním velitelem tohoto druhu byl v našem hotelu jednoznačně tílkař Fanda, který byl u svých lehátek v pravém rohu bazénu každodenně první.

zdroj: pexels.com

Bar poblíž bazénu byl opatřen automaty, kde jste k hrdlu vrazili kelímek a jeho jemným posunutím dozadu z vnější strany zmáčkli páčku a nápoj vytekl dovnitř.

„Sakra,“ špačkovala jedna starší dáma, „Anko, pojď sem. Ono to neteče!“

Zavalitá žena s fleky ve tváři a buldočí postavou odstrčila všechny ve frontě, opřela se o barový pult a zkusila vydobýt z automatu pár kapek. „Máš pravdu, Jindřiško! Ono to vážně nefunguje!“

Hlavní problém byl v tom, že obě dámy měly spínací páčku uvnitř skleničky, nikoliv z vnější strany.

„Dovolíte…, to děláte špatně!“ vytrhl jsem jim kelímek z rukou a předvedl, že přístroj skvěle funguje. Naprosto otevřeně přiznávám, že mi horké slunce začalo vypalovat do zad svůj podpis a já se začínal cítit jako Jan Hus. Takže pomoc oběma dámám nebyla ze soucitu, ale z pocitu sebezáchovy.

„No,“ usmála se Jindřiška, „tak to děkujeme. To je hrozný, viďte! Stojí to tolik peněz a oni tu nemají ani český návod!“

zdroj: pexels.com

Na to se nedalo nic říct. Snad jen fakt, že se nám i přes tyto marginální zážitky Korfu velmi líbilo. Řecko máme rádi. Na celoroční pobyt to jistě není, protože musíte být velmi tolerantní k tradiční řecké nedochvilnosti, vysokým daním, šílenému systému zdravotnictví či školství. Pokud ale milujete klid, slunce, příjemné lidi a hezkou přírodu, budete se tam, stejně jako my, rádi vracet. Po letošní dovolené však víme, že to už nikdy nebude v hlavní sezónu. Zvolíme jaro či podzim, abychom se opět neroztékali horkem a mohli si projít úžasnou Kerkyru. Ta je totiž natolik inspirativním městem, že na ni týden nebude jistě stačit.

„Ta léme Kérkyra!“

P.S. A ta rodina z Ostravy s námi jela i zpátky!

Váš Honza.