Jak jsem kupoval trenýrky

Dnešní kovidová doba má svá úskalí. Ve sdělovacích prostředcích se dozvídáme mnohé, ovšem elementární záležitost, jako je koupě spodního prádla pro dospělé, je problém, na jehož řešení by nestačil ani inspektor Poirot.

Dnešní kovidová doba má svá úskalí. Ve sdělovacích prostředcích se dozvídáme mnohé, ovšem elementární záležitost, jako je koupě spodního prádla pro dospělé, je problém, na jehož řešení by nestačily ani šedé buňky mozkové inspektora Poirota. Vzhledem k tomu, že jsou obchody s oblečením pro dospělé zavřeny již delší dobu, začala se má zásoba spodního prádla po roce pomalu úžit.

Nevím, jak to máte vy, ale já si veškeré věci musím nejprve vyzkoušet. Boty, které mám standardně o velikosti 42, jsou v obchodě někdy o půl čísla větší, kalhoty mě tlačí v sedu, což pánové, řekněme si upřímně, není zrovna komfortní. Proto si raději vše vyzkouším osobně. A to přes internet prostě nejde.  

Dobře si pamatuji dobu, kdy mi máma šila z vlajkoviny trenýrky rudé barvy na hodiny tělocviku, jejichž nošení způsobovalo velmi časté opruzeniny na místech, která je dobré zachovávat v klidu. Podomácku šitý šusťák byl v době mého mládí dokonalý módní hit. S postupem kovidového času přemýšlím, jestli mám zajet k mámě oprášit starou německou Burdu. No ale to asi neklapne, protože díky opatřením jsme se rok neviděli.

Rozhodl jsem se pro supermarket. V Kauflandu jsem vyfasoval vozík se startovním číslem 35. S respirátorem na obličeji jsem připomínal dostihového koně, jen ten bičík chyběl…, ale s tím bych asi vypadal dost blbě. Rozrazil jsem vrátka do obchodu a zatočil k hrabacím boxům se spodním prádlem. To pro dospělé bylo přepásáno žlutou páskou…, asi v něm spal ten virový hajzlík a kousl by mě. Najednou mě napadlo, že zrovna včera v sedm večer říkala hlásná trouba (rozuměj zprávy na ČT1), že děti na distanční výuce přibírají na váze. Popojel jsem několik metrů vedle a začal jsem hrabat v koši s trenýrkami pro děti…, největší bych natáhl tak maximálně po kolena, no a motiv Spidermana by asi manželce připadal k smíchu. „Tady mi pšenka nepokvete“, pomyslel jsem si. Zavolal jsem své známé, která vlastní obchod s oblečením uprostřed náměstí ve městě opodál.

„Ne, do toho nejdu,“ zarputile tvrdila, „tady si teď každý hledí každýho, nejhorší je ta svině Kadláčková. Sedí v okně, čumí, fotí a udává. Já jsem moc na ráně.“ Nakonec jsem ji přemluvil. Připadal jsem si, jako kdybych jel domlouvat novou čerstvou dávku tvrdých drog. Když jsem přijel před obchod, vykoukla prodavačka ven s vystrašeným výrazem ve tváři.

„Ty vole, co blbneš,“ vyjelo ze mě, „však já ti nejdu slibovat věčný spasení, ani novou nabídku na energie, já chci jenom patery bavlněný trenky!“ Když jsem odtud vycházel s vysněným kontrabandem v igelitové tašce, měl jsem pocit, jako kdybych vyhrál ve Sportce.

Po cestě zpět domů mi volalo neznámé telefonní číslo. O to více jsem měl radost, že to byl spolužák Tomáš, kterého jsem neviděl řadu let. Poprosil mě, jestli bych mu nepřeložil anotaci k dizertační práci, že prý nemá tolik času. Na mou poznámku, že se určitě, jak jej znám, někde fláká, řekl, že pomáhá na kovidovém oddělení v Olomouci. Večer mi poslal nejen věc k překladu, ale také krátké povídání o své práci. Když jsem si to přečetl a podíval se na jeho fotku s otlačenou maskou na obličeji, uvědomil jsem si, že řeším malichernosti. Že mohla být řešena pandemie jinak, o tom není pochyb. Že máme v republice chaos, to snad musí být jasné každému. Na druhou stranu nebýt takových Tomášů, byli bychom už dávno ještě ve větší díře, než v jaké jsme teď.

Váš Honza