Jak jsem kupoval ponožky

Už jsem jednou informoval čtenáře svého blogu o tom, jak obtížně jsem v kovidové době sháněl spodní prádlo. Inu uplynulo pár týdnů a vydal jsem se opět udělat průzkum trhu, tentokrát s obyčejnými ponožkami.

Za sezónu rozškubu tucet párů ponožek. Vzhledem k tomu, že zima tu s námi bude asi do července, obchody se zimní obuví okupuje čínský virus, od nějž nás vláda zachraňuje čínskými rychlotesty, musím trpělivě nosit poslední zimní boty, jejichž funkce již postrádá jakéhokoliv logického smyslu. Nové si hold koupit nesmím. Proto jsem při jedné jízdě do blízkého města zastavil u prodejny s tím, že to prostě zkusím.

Předně podotýkám, že nejsem odpíračem kovidového syčáka, v mém zaměstnání jsme si s ním užili svoje, umřeli mi i dva blízcí přátelé. Co mi na této době vadí, je nelogičnost a těžká uchopitelnost některých opatření.

Nasadil jsem si náhubek, již v autě jsem si pořádně vyčistil ruce téměř až k předloktí a vyrazil jsem k automatickým dveřím obchodu, který již přes výkladní skříň zel prázdnotou. Za dveřmi stála kyprá prodavačka v zeleném outfitu, ruce složeny na břichu a oči obráceny v sloup.

„Dobrý den,“ řekl jsem tiše.

„Dezinfekci!“ vykřikla a prstem ukázala na stojan v rohu. Nezmohl jsem se k odporu a poslušně si postříkal dlaně.

„Kam jdete?“

„K vám…, nakupovat…,“ nestihl jsem se vymáčknout, protože mě přerušila a hlasitě na mě vypálila: „…to jako nevíte, že se to nesmí, že je to zakázané, že můžete být u nás v obchodě jen, pokud nakupujete věci pro děti? Co teda chcete? Co koukáte? Co teda chcete?“

„Ponožky,“ polkl jsem.

„A to jako pro vás?“ podivila se, „však to se přece nesmí!“

„Ehm…, pro syna…, můj syn je přerostlý, má třiačtyřicítku,“ vybájil jsem si neexistujícího potomka.

Projela mě očima od hlavy k patě. „To si myslíte, že jsem blázen? Nenechám si kvůli tomu napálit pokutu, už tak jsme úplně v pytli.“

Otočil jsem se na podpatku a odešel zpátky do auta. Nezlobím se na tu paní. Lidská společnost je v divném stavu. Za rok toho mají všichni plné zuby, i ty prodavačky. V lidech se odhalují temné stránky, které by bez kovidu zůstaly hluboko v podvědomí a možná by ani nevylezly na světlo světa. Někdo nadává na internetu všem a na všechno, jiní by chtěli něco tvůrčího dělat, ale nemohou. Kovid neleží u pánského oblečení, ponožek či spodního prádla. Je tu a bude tu s námi pořád. Jediné, co proti tomu můžeme udělat, je být zodpovědní vůči sobě navzájem. A to i u voleb.

Váš Honza