Jak jsem kupoval helmu aneb Lído, to musíš vidět!

Chlap má pubertu vlastně pořád. Na stará kolena skáče z letadla, zpívá ve sprše nebo se otáčí po mladých holkách, kterým je naprosto ukradený. Já svou pubertu vyřešil koloběžkou. Ale sehnat na mou hlavu helmu, to byl oříšek.

„Ty jsi jako malej,“ řekla mi žena, když mi domů přišla velká krabice s elektrokoloběžkou, „víš, jak na tom seš s řízením auta..., já ještě nechci být vdova!“

Když ale viděla moje nadšení a přiblblý výraz ve tváři srovnatelný s malým dítětem, rezignovala. 

„Nevlezeš na to, pokud nebudeš mít helmu!“ řekla razantně. Za bezmála dvacet let společného žití mám vysledováno, že když má ruce v bok, žerty musí stranou. Všechny obhajoby, výmluvy a komentáře mají v těchto případech naprosto nulovou hodnotu. Tady není dobré odporovat. To i pes zaleze do pelechu a slepice začnou automaticky hřadovat i v půl druhé odpoledne.

Vzal jsem si krejčovský metr a změřil si obvod hlavy. Okamžitě jsem začal podezírat členy odvodní komise před sedmadvaceti lety, že mě nevzali na vojnu, protože by na mě neměli přilbu. Ono o číslo víc je skutečně už jen prádelní hrnec a popruh z kočárku. Dospěl jsem ke zjištění, že mám obvod hlavy stejně velký, jako měla moje žena kolem pasu v době, když jsme se poznali. Objednal jsem tedy přes internet helmu velikosti Texasu a zbožně zíral na koloběžku, jak nervózně přede na terase.

Balík s helmou dorazil do dvou dnů. Měl jsem radost…, velkou. Teda až do doby, než jsem jej doma rozbalil a nasadil si tu plastovou bestii na hlavu. Při pohledu do zrcadla jsem zjistil, že vypadám, jako kdybych měl na hlavě židovskou kipu.

„Dost,“ řekl jsem si, „přes internet to prostě nepůjde. Musím do krámu!“ 

Vyrazil jsem do nejbližšího obchodu se sportovním zbožím.

Hned za dveřmi stála u kasy mladá slečna opřená o pult, v rukou mobil a vlastně si ani vůbec nevšimla, že jsem do prodejny přišel.

„Dobrý den,“ přistoupil jsem blíže a přerušil její tvůrčí práci na sociálních sítích, „můžu se vás na něco zeptat?“

„Dobrej,“ řekla tiše, odložila znechuceně telefon a dodala: „…co si jako přejete?“

„Máte helmy na kolo?“ 

„Jistě,“ řekla ironicky, přehodila žvýkačku z pravé na levou stranu a ukázala prstem do zadní části obchodu.

Projel jsem očima všechny krabice, leč kýženou velikost jsem nenalezl. 

„Prosím,“ zavolal jsem na ni, „můžete mi poradit?“

Pohybem znuděného medvěda probuzeného právě ze zimního spánku se došourala ke mně. 

„Měla byste skladem velikost 63-65?“

„Kolik?“ zvolala vyděšeně, „to snad ne? To se snad ani nedělá. Počkejte, to ale nevypadáte! To chcete jako pro sebe? Tolik snad ani nemáte?“

„Ne,“ bylo mi to nepříjemné, „opravdu si nedělám legraci.“

„Neurazíte se, když vám něco řeknu?“ zeptala se s debilním výrazem v obličeji.

„Řeknu vám to asi takto,“ díval jsem se jí zpříma do očí, „já si za život užil tolik trápení, že mě otázka mé hlavy opravdu nemůže urazit! Poté, co jsme se v zeměpise na základní škole učili sluneční soustavu…, a já jsem musel hrát Jupiter, který je největší, mě už nic nevyvede z míry!“

„Já jsem vás nechtěla urazit,“ pokračovala, „ale já si vás musím změřit. Ono se tomu ani nechce věřit!“

Přikývl jsem.

„Lído,“ začala křičet na druhou stranu obchodu. Ostatní návštěvníci se začali otáčet směrem k nám. Najednou jsem si připadal jako papoušek v zoologické zahradě. Zpoza sloupu se vyvalila prodavačka Lída, která měla v jedné ruce rohlík se salámem. Mastnotu z brady otřela hřbetem ruky a přišla k nám.

„Co je, Simono?“

„Prosím tě,“ žadonila Simona, „půjč mi metr. A vy si sedněte tady na ten bobek!“

Můj táta mi vždycky říkal, že hádka s ženskou se nedá vyhrát. 

„Synku, raději se tomu vždycky vyhni, ono to fakt nemá cenu!“ znělo mi v hlavě, „ono to může vypadat, že seš submisivní a pod pantoflem, ale za ten klid to stojí. Ale to pochopíš, až budeš starší!“ 

Simona držela metr přede mnou a salámová Lída stála za mými zády.

„Fakt!“ vypískla Simona, „vy jste měl pravdu! Tak to jsem ještě neviděla! Moment, změříme si vás i na šířku! To není možný! Vy se nám nevejdete do tabulek! Tak to musíme zadat výrobu na zakázku. Víte co? Dejte mi na sebe mobil. Až bude hotová, my vám pošleme zprávu!“

Čekal jsem asi týden. Jakmile ta kýžená dorazila, nastartoval jsem auto a vydal se vstříc dalšímu životnímu zklamání.

Ve chvíli, kdy jsem prošel automatickými dveřmi do prodejny, prodavačce vylétl obrovský úsměv na rtech.

„Je tady, pane! Je tady! A je krásná,“ vylétlo z ní, sáhla pod pult a podala mi krabici.

„Já to psychicky nedám,“ řekl jsem tiše, „nasaďte mi ji!“

Prodavačka Simona zavolala Lídu, která se u protějšího pultu cpala vlašským salátem. Když mě viděla, otřela si ruce o hábit a přiběhla k nám. Připadal jsem si jako při korunovaci Karla III. Helma ale sedí pevně. Vypadám sice jako Bořek stavitel, ale na to kašlu. A koloběžku? Tu teď neproháním, protože pořád prší. Tak snad jindy. Mějte se fajn.

Váš Honza