Jak jsem jel autobusem

Pro někoho běžná věc. Pro mě adrenalin. Člověk je zpovykaný dobou, autem jezdí všude. Když auto není, musí využít prostředků hromadné dopravy. A to je přímo studnice lidských příběhů. Víc se toho dozvíte snad jen u holiče.

„Hele, jestli na to mám hrábnout, tak mi to auto přivez dneska,“ řekl mi do telefonu mechanik. Podíval jsem se do diáře a zhluboka jsem polkl. Měl jsem domluvenou schůzku mimo město, která nešla odložit. Ale vůz potřeboval zásah. S hlubokým zármutkem jsem auto dopravil do servisu. Mé ženě, která řídí delší trasy, protože já to s kolenem nedávám, jsem oznámil, že se jízda ruší. Od radosti mi zabalila dokonce i svačinu. 

Trošku jsem se obával kontaktu s civilizací, protože den předtím jsem slyšel na internetu projev jednoho z nejmenovaných prezidentských kandidátů o tom, jaká je ve společnosti špatná situace. Po poslechu jsem dospěl k názoru, že je nejlépe se zastřelit, nebo se aspoň zavřít doma, vypnout všechny radiátory, přestat se koupat, jíst, pít a očekávat příchod spasitele. No, ale já do města na autobusovou zastávku prostě musel. Nedalo se nic dělat. Pokřižoval jsem se a vyrazil směrem k autobusu.

Byla zima. Lidé na zastávce různě popocházeli. Vytoužené dva reflektory dorazily s desetiminutovým zpožděním. Řidič byl zjevně nedobře vyspaný, protože měl okolo očí ještě zbytky nočních slepenců. Předal jsem mu hrst drobných a vyhledával volné místo. Dospěl jsem k názoru, že studovat v dnešní době je asi velmi fyzicky náročná věc, protože tolik sedících a spících studentů jsem dlouho neviděl.

Chytl jsem se tyče jako opice liány a čekal na rozjezd autobusu. Skla byla zevnitř tak silně zadýchána, že na ně šlo kreslit.

Lítal jsem jako veverka v bubnu, když se autobus těžkopádně vydal na cestu. Nedoufal jsem, že mě někdo pustí sednout. Nepatřím k nejmladším, ale z pohledu mužské ješitnosti by mě asi dostalo, kdyby mě někdo z těch urputně unavených studentů pustil sednout. Na další zastávce ovšem pár jedinců opustilo autobus, uvolnilo se několik míst. Dostal jsem možnost sednout si k okýnku. Do autobusu nastoupila starší seniorka.

„Dobrý den, tak jednou na konečnou, pane řidiči,“ řekla hlasitě, „…kolik? Já špatně slyším! Já mám už šestasedmdesát, ale pořád bydlím sama v bytě. Žádný starobinec!“

Řidič zopakoval částku s dovětkem, že ví, že je to hodně, ale on za to nemůže.

„To není taková hrůza, pane šofére! Já si raději připlatím, než abych jezdila na úkor svých vnuků.“ 

V tu ránu mi byla sympatická…, teda do doby, než si sedla vedle mě.

„Máte tu volno, že ano?“ zeptala se hlasitě, ovšem až v okamžiku, kdy už dávno seděla vedle mě. Usmála se na mě a pokračovala: „…a kam jedete? To já jedu do nemocnice pro výsledky, víte? Byla jsem tam kvůli tlaku…, to je jediné, co mě furt zlobí. Když vidím ty zprávy, tak mi to hapruje. Tak jsem si je zakázala. Já si večer hraji na gramofon. To je lepší. Tak kam teda jedete?“

Nadechl jsem se, ale nepustila mě ke slovu.

„Tam vedle té nemocnice mají tak fajn prodejnu zákusků a chlebíčků,“ zasnila se, „…tam já vždycky skončím a přejím se toho…, ale musím opatrně, já mám žlučník, víte? Ale nechávám si zabalit věnečky pro Mařenku…, to je moje sousedka. Já jí je dovezu, sedneme si, pustíme si na gramofonu Gotta…, máte rád Gotta? Toho byla škoda. Víte, já ho poslouchám celý život. Můj manžel ho neměl rád. Já si myslím, že na něj i žárlil. On poslouchal jen tu svoji Moravanku. Já mu to trpěla, ale Karel…, ten byl jenom jeden! Tak povíte mi, kam jedete? Vy toho moc nenamluvíte, že? To já si kromě sousedky..., ona má toho Němce…, toho Alzheimera…, tak já si normálně s nikým nepopovídám. Já dělala celý život na berňáku, byla jsem pořád mezi lidmi…, ale teď mě ta samota leze na nervy. Vy jste sám? Asi ne, že…, vidím, že máte prstýnek. Jste asi ženatý, že? To je dobře. Jste na ni hodný? To můj Toník byl…, on se sice občas napil, popral se v hospodě, ale na mě byl hodný…, jo a na děti taky. My měli tři děti, víte? Ani nevím, kde jim je konec! Vnuky jsem neviděla hodně dlouho!“

Vypnul jsem mozek. Ta ženská byla jako kafemlejnek. Na další zastávce nastoupila mladá žena poněkud kyprých tvarů. Obličej výstavní, ale široká v bocích a s velkým bříškem. Oddechl jsem si. Pustím ji si sednout. Aspoň ta ukecená stařenka bude chvíli svými řečmi mydlit uši někomu jinému. Jakmile se přiblížila k našemu sedadlu, opatrně jsem začal ze svého místa vstávat. 

„Pojďte si sednout,“ řekl jsem směrem k ní.

„A proč jako?“ odsekla nepříjemným tónem.

„Však jste mladá maminka, tak pojďte,“ trval jsem na svém. 

„Ale já dítě nečekám,“ vyprskla vztekle, „…hleďte si svého!“

Posadil jsem se zpátky a cítil jsem, že rychle rudnu v obličeji. Ono je vlastně úplně jedno, jak člověk na první pohled vypadá. Zdání může klamat. A je to tak i v životě. A o politice raději nemluvím.

Váš Honza