Jak jsem dostal pohlednici

Jsem stará struktura. Jo, tak nějak si teď připadám, když se mě někdo zeptá, jestli jsem se nechal naočkovat proti tomu čínskému šmejdovi, který nám tady otravuje život. Délka trvání pandemických opatření leze na nervy i mně. 

Jsem stará struktura. Jo, tak nějak si teď připadám, když se mě někdo zeptá, jestli jsem se nechal naočkovat proti tomu čínskému šmejdovi, který nám tady otravuje život. Jsem fakt hodně divnej, když večer koukám na MASH (asi už po sedmnácté), neposlouchám Evropu 2, ale Český rozhlas Dvojka či Country rádio, věřím v Boha, ve zdravý selský rozum a názorům svého doktora. Obdivuji svou ženu, tvarohový koláč a věrnost svého psa. Nečtu zaručené vakcinační a imunologické zprávy studentů vysoké školy života na Facebooku, i když délka trvání pandemických opatření leze na nervy i mně. To, co tamti nahoře zvládli udělat za dva roky se školstvím, motivací žáků pro vzdělávání a volnočasové aktivity, už snad nedá dohromady vůbec nikdo. Za takový zářez by se nemusel stydět ani soudruh Nejedlý.

U nás v práci se již třetí týden snažíme udržet v klidu více než třicet dětí v karanténě a deset dětí v izolaci, kterým nic není, ale rozhodnutím hygieniků musí být zavřeny na pokojích. Tam k nim přistupujeme v takřka astronautických oblecích, za poslední dva roky již podruhé. Celou tu dobu se v práci řídíte manuály, které vám posílají nejlépe den před jejich platností. V této poslední vlně už vlastně člověk ani netuší, kterým nařízením se má vlastně řídit. Z vychovatele a učitele se člověk rázem proměňuje na trasovače, virologa, lékaře, testovače, telefonistu, tabulkového vyplňovače a především nosošťourače. Děti nebaví už vůbec nic, pedagogové toho mají plné zuby. Jakmile vlna odvane, začnete s dětmi od začátku do doby, než si někdo zase usmyslí, že už se dlouho nešťouralo. Poté nezbyde, než všechny rozjeté projekty zastavit a věnovat se zase oblíbenému trasování, protože to je to, oč tu běží. 

Když po pracovním dnu přicházím domů, honí se mi hlavou myšlenky na data zapsaná v hygienických tabulkách. Mé první kroky směřují k poštovní schránce tak nějak s automatickou samozřejmostí. Většinou v ní nacházím letáky, ale tentokrát na mne čekala pohlednice s přáním k vánočním svátkům od jedné z klientek domova seniorů, který jsem tři roky vedl. Četl jsem si tu pohlednici několikrát. Udělalo se mi po těch mých seniorech velké smutno. Při čtení té pohlednice jsem si uvědomil, že opatření u seniorů a nemocných lidí mají skutečně smysl. A klobouk dolů před těmi, kteří se seniory pracují a zvolili si svou práci jako poslání. Zaslouží si naši velkou úctu a poděkování. Vzpomněl jsem si, že jsem i v dobách chřipky zavíral domov seniorů z obavy před nákazou. Právě chřipka dokázala s nemocnými udělat pořádnou paseku, jen neměla tak bravurní „píár“. U seniorů tedy očkování a opatření plně chápu.

Podejme si ruce a pojďme si říct, že zdraví je to jediné, co si musíme hájit, ať vyznáváme jednu či druhou názorovou většinu. Jinak se domnívám, že se jednou utlučeme vlastní svobodou. Nemáme k tomu daleko.

Tak ať je ten rok 2022 prostě lepší.

Váš Honza