Jak jsem dělal zkoušku z fyziky aneb Lustr z Ikea jsem zvládl

Už jsem si zvykl, že z této švédské firmy máme doma vlastně úplně všechno. A nastalo opět moje kutilské období, protože se nám doma objevilo nové světlo nad jídelní stůl. Elektřina. No, ještě, že mám zkoušku z fyziky.

Před časem jsem své blogerské přátele informoval o patálii se skládáním psacího stolu. Tehdy mé maskulinní rodinné postavení dostalo pořádně na frak. Zařekl jsem se, že s touto firmou už opravdu nechci nic mít společného. Kdo by ovšem očím své ženy odolal? A tak se jednoho dne objevil v naší domácnosti nový lustr nad jídelní stůl. A nebyl to žádný prcek - prostě pořádný macek. No, skládání skříní – fajn…, ale já a elektrický proud?

Den před montáží jsem si dal schůzku se svým bankovním a také pojišťovacím poradcem, abych prověřil, že všechny pojistky mých závazků jsou aktuálně platné. Člověk nikdy neví. Následně jsem na internetu prošel instruktáží, kterak postupovat, když vás šlehne elektrický proud. Fotografie spálených lidí mě vyděsily natolik, že jsem šel do své knihovny a nalezl skripta z fyziky, z níž jsem dělal docela nepříjemnou zkoušku.

Bylo to opravdu velmi dávno. Bylo mi něco přes dvacet a fyzika mě strašila ze spaní. Ráno jsem se nasoukal do malého obleku, který jsem s rodiči koupil v devadesátkách v Polsku. Materiál příšerný…, silon. Když jste si jej oblékli, měli jste pocit, že máte na sobě brnění. A pokud jste měli zkoušku třeba v květnu, plnil oblek funkci skafandru. Naprosto neprodyšný. 

Vyrazil jsem z hladnovských kolejí k Husovu sadu, kde jsem měl na fakultě toliko obávanou zkoušku od docenta s dlouhým plnovousem. Vylezl jsem z trolejbusu. Jakmile jsem udělal krok, dostal jsem přímý zásah. Blbý holub. Ten zatracený opeřenec měl asi hodně vydatnou snídani. Řeknu to narovinu. Prostě mě zesral od ramene až po loket pravé ruky. Podíval jsem se na hodinky. Do termínu zkoušky chybělo pět minut. Nebyl čas. Sundal jsem sako, otočil je na rub, abych zamaskoval holubí toaletu, načež jsem vyklusal po schodech fakulty k docentovým dveřím. Zaklepal jsem. Po hlasitém: „...dále!“ jsem otevřel dveře. Dým z cigaret byl natolik hutný, že jsem docenta v bílém špinavém plášti za starým stolem téměř neviděl.

„Á…, student Vavřík,“ řekl polohlasně, potáhl z cigarety a típl ji do popelníku, který doslova přetékal nedopalky.

„Sedněte si,“ pokračoval docent, „…první otázka…, co je to ampér?“

„Tak…, polkl jsem, „…jednotka proudu.“

„No…, v podstatě máte pravdu…, a dál?“

„Dál?“ dělal jsem překvapeného.

„Četl jste má skripta?“

„Samozřejmě!“ hájil jsem se.

„Kdybyste je četl,“ pousmál se škodolibě, „…věděl byste, že ampér je stálý elektrický proud, který při průchodu dvěma přímými, rovnoběžnými a nekonečně dlouhými vodiči zanedbatelného kruhového průřezu umístěnými ve vakuu ve vzájemné vzdálenosti jeden metr, vyvolá mezi nimi stálou sílu dva krát deset na mínus sedmou newtonu na jeden metr délky vodiče…, šestnáctá strana. Tak umíte tu definici?“

„Ne,“ zastyděl jsem se. Přemýšlel jsem, jak jen jsem mohl, já diletant, tak životně důležitou definici opomenout?

„Tak zase za týden…,“ pousmál se škodolibě, „…pošlete sem dalšího! A pozor! To už budete mít třetí termín! Tak se to naučte!“

Sako jsem si vyčistil na kolejích. Celý večer jsem do hlavy bušil tu odpornou a hnusnou definici. A víte co? Za týden se mě na ni opravdu zeptal hned na začátku. Dodneška ji mám v hlavě. A je mi to úplně k ničemu. Ale zkoušku mám za dvě. To by v tom byl čert, abych ten lustr nenamontoval. Kdo má zkoušku od matadora technických věd mé alma mater, musí zvládnout namontovat lustr. 

Po minulých zkušenostech jsem si do detailu prostudoval návod, aby mě má žena znovu nenachytala na švestkách. A svítíme! Proto nepropadejte panice. Když to jednou neklapne, příště to může dobře dopadnout. Jak řekl Václav Havel: „…až to bude nejblbější, začne se to obracet k lepšímu!“ Snad to takto dopadne i v prezidentské volbě. Aspoň doufám…, a věřím.

Váš Honza