Únor jsem měl divný. Bezmezný strach o zdraví nejbližšího člověka mi dal najevo, že vlci v rouše beránčím jsou vlastně jen ubohou karikaturou, pro kterou není důležité se trápit. To hezké je blíž, než se může zdát.
Občas se nedaří, jak by si člověk přál. Možná to tak taky někdy máte. A když se z tohoto překvapení vzpamatováváte, tak najednou nejbližší osoba, pro kterou vlastně žijete, musí do nemocnice. Nejhorší na tom všem je, že s tím nemůžete ale vůbec nic udělat. Musíte se spolehnout na lékaře, po večerech ukecáváte Pána Boha, aby se probral z letargie a udělal v tom vašem divném životě jednou provždy zase pořádek. Nakonec zjistíte, že zdraví vašich nejbližších je nejdůležitější. V porovnání s tím je přemoudřelost a sebestřednost jiných lidí kolem vás vlastně neskutečnou marginálií.
Potřeboval jsem si vyčistit hlavu a taky auto. To se totiž díky dennímu ježdění za dcerkou a ženou do nemocnice proměnilo v zablácené, neidentifikovatelné a špinavé cosi. Proto jsem se rozhodl, že mu vrátím punc a pořádně je proženu myčkou. Bláto dávalo mé plechové lásce nádech traktoru vracejícímu se z nějaké demonstrace. Otřel jsem hadrem cákance bahna z čelního skla, abych vůbec k místní myčce trefil.
„Koukám, že to taky umýváte, až když je nejhůř,“ zasmál se menší a baculatý muž, který stál s větší dodávkou v myčce přede mnou, „nechal jsem vám tam třicet korun…, ono se to nějak zaseklo, stojí to na třiceti a nehne se to. To bych tady byl až do večera!“ Usmál se, nasedl a odjel do prostoru k vysavačům, kde jsem po umytí svého auta přistavil i já.
„No,“ posteskl si chlapík, „ta moje na to ani nesáhne. Je to vždycky jen na mně! Ty její zatracený croissanty! Sotva vylezeme z obchodu, sedne si vedle mě, vytáhne to z pytlíku a během minuty udělá v autě bordel jako hejno potkanů v obilí. To je neskutečné! Asi si myslí, že než dojedeme během deseti minut domů, tak umře hlady. A syn? O tom se raději ani nebavím. Toho jsem minulý měsíc vezl z nočního tahu, seděl na zadní sedačce a blil celou cestu jak šakal!“
„Tak to je mi líto,“ nenapadlo mě nic lepšího, „to já po dcerce sbírám maximálně papírky od bonbonů, občas nějaké to lízátko.“
„No,“ zaklel znovu, „a nejhorší jsou vnoučata. Hlavně ten malý kluk!“
„Tak vy už jste dědeček?“ reagoval jsem přihlouple, „tak to gratuluju!“
„No,“ obrátil oči v sloup, položil hadr na kapotu, dal ruce v bok a pokračoval, „jestli si myslíte, že je to nějaká hitparáda, tak to teda, mladej pane, zase není. Mám ještě dvaadvacetiletou dceru. Celej život jsme ji vedli ke skromnosti, chodila s námi do kostela. Pak jela po maturitě ke kamarádce na víkend a hned dvojčata. A víte, co je na tom to nejhorší? Ona ani neví, s kým to má!“
„Cože?“ vytřeštil jsem na něj nevěřícně oči, „jak jako neví?“
„No,“ podotkl ten muž, „takhle blbě, jako se tváříte vy, jsem na ni čuměl i já! Prostě to neví! Byla tak zhulákaná, že si to údajně nepamatuje! Chápete to? Já se celou tu dobu, než to porodila, bál, aby to nebyl nějaký černoch. Podezíral jsem ji, že to ví, ale jen se nám to bojí říct. Ale ne. Ona si to fakt nepamatuje! A jak ty děcka vychovává, to by vás z toho, milej zlatej, trefil šlak. Pořád tomu cpe ty tablety, vůbec si s nimi nehraje. Ony neumí pořádně mluvit, ale tablety zapnout umí! Já vám nevím, kde jsem udělal v životě chybu. Ale já vás zdržuju, podívejte, už vám vypnul vysavač…, tak to se omlouvám.“
„To není důležité,“ pousmál jsem se, „já jsem vám chtěl říct, že před vámi smekám.“
„Víte,“ podotkl nešťastně vypadající muž, „já si ty vnuky beru rád. Jsem s nimi co nejvíce. To, co se mi nepovedlo s dcerou a synem, se pokouším dát těm malým dětem. Tahám je na zahradu, povídáme si o květinách, zvířatech, krmíme naše králíky, moje jim peče bábovky a koláče. Já je zase učím všemu, co se jim od mámy nedostává. Snad tu vydržíme s manželkou ještě dlouho, abychom jim mohli dát maximum. A ta naše dcera…, snad se někdy vzpamatuje a šťastně se vdá. Ale kdo si ji vezme se dvěma dětmi? To si netroufám ani pomyslet!“
Mávl rukou na pozdrav, posadil se do auta a usmál se na mě. A já v tu chvíli pochopil, že ten bodrý človíček dal svým nejbližším v životě vše, co dát mohl a uměl. Člověka často rozruší společnost, práce či podlost a zákeřnost lidí kolem něj. Trápí se a neví, co si s tím vším má počít. Pak ovšem zjistí, že to nejhezčí, co je na světě, je vlastně hned vedle něj. Musí ovšem koukat okolo sebe úplně jinýma očima.
Váš Honza
