Jak jsem byl na zubní pohotovosti aneb Tohle se může stát jenom u mne

Mám svého zubaře a mám ho rád. Ovšem nemůže vrtat čtyřiadvacet hodin denně. Ale když vás zabolí zub, musíte sebrat všechnu odvahu, auto, peníze a vysedět si kýžené ošetření v čekárně pohotovosti. A tam to stálo za to.

Určitě to znáte. Teda nemyslím ty z vás, kteří mají zuby jako kanadská pila. Myslím běžné smrtelníky, které zuby občas zabolí. Já jsem ten větší extrém. Mě mnohdy zub opustí i bez rozloučení. Můj dentista mi nadává, že to čistění flákám, ovšem já mám svědomí i zuby čisté. Jejich čištění věnuji delší čas, než má žena realizuje nanášení make-upu. Při poslední návštěvě zubař dodal, že za to asi fakt nemůžu, ale že kompletka mě brzy nemine. Já na to, že díky takovým typům, jako jsem já, mají zubaři aspoň co jíst. 

Bylo to před Vánocemi. Doba, kdy nechcete nikoho vidět, chcete být doma a odpočívat. Večer, zrovna když přemýšlíte, že byste si už šel lehnout, dá o sobě vědět malá a nepatrná bestie, sedmička vlevo dole. Bolí. Dáte si jednu učitelskou lentilku (brufen) a zíráte tupě před sebe v domnění, že zabere. Nic. Koukáte na svého psa v touze, že mu seberete dentální kost, abyste kousáním na bolavém zubu trošku sadomasochisticky zkrotili tupou bolest. Nepomohlo vůbec nic. Internetové rady o kloktání slivovice, kmínu či odvaru z makovic jsem raději odložil k ledu.

„No nic,“ řekl jsem si, „sebereme odvahu a pojedeme na pohotovost!“ Zuby jsem naleštil jako mosazný svícen, rozloučil se s rodinou jako před odjezdem na frontu a vyrazil jsem. S bolavým kolenem byla jízda delší, musel jsem dělat přestávky. Lehce po deváté večerní jsem dorazil před nemocnici, zaparkoval a vydal se směrem k čekárně. S každým dalším krokem jsem si připadl divněji. Pokaždé, když mě bolí zub a já doslova lezu po zdi, mě tato bolest okamžitě přejde, když přijdu do čekárny. Zub se tím, že se posadím na židli, okamžitě uklidní, díky čemuž vlastně ani nevím, který problémový hajzlík v puse to vlastně je. Totéž se stalo i teď.

Vlezl jsem dovnitř a na automatu zmáčkl knoflík. Vyjel mi do ruky lístek. V tu ránu jsem pochopil, že tohle bude hodně dlouhé. Sundal jsem si bundu a posadil jsem se vedle postaršího muže s nateklým obličejem.

„Dobrý večer,“ řekl jsem automaticky, „už jste tu dlouho? Jde to rychle?“

„Ono…, au…, ono to jde pomalu. To víte, kdybyste byl Ukrajinec, vezmou vás přednostně. Ale my, Češi, si to musíme odsedět,“ odsekl muž, „to je teď…, sakra to bolí..., to je teď prý všude. Oni mají všechno zadarmo. Léky, ošetření, autobusy. Já zadarmo nemám nic!“

„Další,“ ozvalo se z ordinace zubní pohotovosti. 

„Tak to jsem já,“ řekl muž, „tak já jdu. Už bylo načase!“

Politická přednáška skončila. Oddechl jsem si. Během několika vteřin se z ordinace ozval zcela nefalšovaný vlastenecký jekot. Ony ho ty zuby asi opravdu bolely. A ten můj malý zmetek se znovu přihlásil o slovo.

Začetl jsem se do zpráv na mobilu, abych si udělal jasno v prezidentských volbách, ale i můj zub věděl, že to nemám dělat. Rozbolel se jako nikdy dříve. Korpulentní mladá dívka sedící naproti si dlaní držela obličej a zírala na mě. Kousek vedle seděla mladá maminka asi s šestiletou dívenkou, která se zjevně nudila. Zírala na televizi, která u stropu vysílala další díl Harryho Pottera. Zřejmě ji tento díl nebavil, protože se od obrazovky odpoutala a podívala se na silnou mladou slečnu. Projížděla si ji očima, poté se podívala na maminku a na celou čekárnu spustila: „…mami, proč je ta paní tak tlustá?“

Své maličkosti milujeme, ale jsou chvíle, kdybychom se nejraději z pohledu rodičů zahrabali pod linoleum. Maminka malé slečny zalapala po dechu. Než jakkoliv zareagovala, ta korpulentní dívka se podívala na malou slečnu a říká: „…víš, já ráda baštím čokolády, bonbóny, zákusky a sladké! A proto mě bolí zuby! A mám je zkažené! Tak si na to dávej pozor! A jez raději ovoce a zeleninu, rozumíš?!“

Malá dívenka se přitulila k mamince. Já na to koukal s takovým zaujetím, že jsem si ani nevšiml, že z ordinace volají mě. Polkl jsem a vešel dovnitř. Vzhledem k tomu, že zubař, jemuž utíkalo jedno oko, mi ani neodpověděl na pozdrav, ale jen pokynem ruky ukázal na zubařské křeslo, vytušil jsem, že tady končí sranda.

„Tak…, kde vás to bolí?“ řekl zcela chladně. Já raději mlčel a rukou ukázal na bolavé místo. Otevřel jsem ústa.

„No…, nazdar,“ řekl zubař, „sestři, dejte mu savku, ať se nám tady neutopí!“ Během vteřiny jsem měl hák savky zavěšený na spodním patře.

„Je to ten nahoře nebo dole? Oni vypadají oba nějak divně!“

„Hahohe ne, hen dohe!“ snažil jsem se mu to vysvětlit.

„Cože?“

„Dohe!“

„Chápu,“ řekl znuděně, vzal vrtačku, sešlápl pedál a pustil se do práce. Když jsem zaječel, zastavil a zcela debilně se mě zeptal: „…ehm…, bolí?“

„Hohně!“ 

„Máme narvanou čekárnu,“ řekl chladně, „není čas na anestezii, musíte to vydržet!“ Nikdy bych neznevažoval holocaust, ale napadlo mě, že ten chlap měl snad s Mengelem společnou šatnu. Když jsem zakřičel tak, že podruhé zastavil vrtačku, doznal, že tudy cesta nevede. Napíchl mi pusu zvláště velkou injekcí a vyhnal mě do čekárny, ať chvíli počkám. A prý, že kdybych omdlel, tak ať zaklepu. Celou dobu v čekárně jsem vzpomínal na mého zubaře v našem městě. A s láskou.

Váš Honza