Jak jsem byl na magnetu

Nedávno jsem čtenáře informoval o mých sportovních pokusech se švihadlem, což skončilo zmasakrovaným kolenem. Ortoped mě poslal na magnetickou rezonanci. To bych nebyl já, aby moje vyšetření nebylo spojeno s šílenostmi.

„Sportem k trvalé invaliditě,“ řekl by klasik. Mé sportovní pokusy se švihadlem již čtenáři četli. Koleno se ozývá kdykoliv, zejména pak při delším řízení auta. „Máňo, ten je asi pořád ožralej, když ho ta jeho ženská pořád vozí!“ Holt, jsme maloměsto. Nedalo se nic dělat, musel jsem k doktorovi. 

Vystál jsem si frontu u doktora, který mě prohmatal a řekl, že mám navštívit magnetickou rezonanci. Vystavil mi žádanku a popřál mi hodně štěstí. Jářku, vzhledem k tomu, že jsem na tomto typu vyšetření ještě nebyl, domníval jsem se, že to bude hotovo takříkajíc „jedna, dvě!“

Řídit do města vzdáleného několik desítek kilometrů nepřicházelo z mé strany v úvahu. Když jsem oznámil své ženě, že do Opavy řídí ona, podívala se z okna na mlhu hustou tak, že by se dala krájet, načež se ihned třikrát pokřižovala. Taky málem připálila řízek, který mi chystala na cestu. Je to miláček, ale řídit v tak mizerném počasí, v němž i ptáci raději chodí pěšky, stálo hodně přemlouvání. Ale postavila se k tomu statečně.

Je zajímavé, že když řídím já, manželka i s dcerou si hlasitě zpívají, případně si povídají tak urputně, že z rádia nejde slyšet jediného slova. Když řídí moje žena, musí být v autě maximální klid. Zároveň je zajímavé, že když má skvělá paní sedí za volantem, běhá a jezdí po světě největší hejno kreténů a idiotů, kteří se (snad zázrakem) z ničeho nic zjeví na silnici jako hvězda nad Betlémem. 

K nemocnici jsme dojeli po dvou hodinách couravé jízdy s totálně zabláceným autem, které bylo den předem umyto tak pečlivě, že i čerstvě napadaný sníh by bledl závistí. Rozježděný sajrajt, který silničáře jako každý rok záhadně překvapil, přebarvil naše bílé auto na hnědo tak hodně, že vypadalo jako přerostlý krtinec. 

K mému překvapení byl u rezonance zrovna můj dlouholetý přítel Hubert, kterého znám od dětství. To pomohlo k tomu, abych zahodil veškerou obavu. Hrdě jsem se vysvlékl do trenýrek a lehl si na pojízdnou pryčnu.

„Hele, hlavně mi nespojuj ruce,“ usmál se Hubert, „jednak vypadáš jako mrtvola, ale spojil bys mi obvod…, ono by to bolelo. Jo…, a hlavně se nesmíš půl hodinky hýbat, museli bychom to dělat celé znovu.“

Dal mi na uši tak velká sluchátka, že jsem vypadal jako vesnický Oťas.  

„Tak já si zdřímnu,“ snažil jsem se být vtipný.

„No,“ usmál se kamarád, „to si nemyslím! Hlavně se fakt nehýbej!“

Zavřel mě v místnosti a po několika vteřinách jsem pochopil, proč mou stupidní poznámku o spánku komentoval s potutelným úsměvem na rtech. Nastal totiž kravál jako na předměstí Kyjeva. 

„Nesmím se pohnout, nesmím se pohnout,“ říkal jsem si tiše pro sebe. Nevím, jak to máte vy, ale když mi tohle někdo řekne, začne mě ihned lechtat celý člověk, v horším případě se mi začne procházet moucha po rypáku. Najednou mě začalo škrábat ve vlasech tak silně, jako kdyby mi tam pochodovalo pět kilogramů vší. Věděl jsem v tu chvíli, kde mám obě lopatky, na obličeji o sobě dávala vědět všechna pochytaná zrnka prachu. O obou uších se raději ani nebavím.

„Nesmím se pohnout,“ opakoval jsem si. Levá ruka po dvaceti minutách vypadala jako hnáta hadrového panáka.

No, nebudu to zdržovat…, zvládl jsem to. Radiolog mi oznámil, že viděl už tedy horší kolena, ale i mnohonásobně lepší. Výsledek pofrčí k ortopedovi, ten prý rozhodne, co bude dál.

Zašli jsme si s ženou na oběd, ihned poté následovala strastiplná cesta domů. Jaké z této zkušenosti plyne poučení? Že moje žena je mou velkou oporou, ale taky skvěle řídí. O to víc si jí vážím. 

Jen těch kreténů po silnicích jezdí čím dál víc.

Váš Honza