Po rychlém zorientování a návštěvě těch největších taháků je na čase postoupit dál. Tentokrát budou bazary, akvadukt nebo vodojemy.
Z kategorie méně obvyklých pamětihodností jsou vodojemy. Ve Fatihu jsou dvě velké cisterny, Baziliková cisterna v sousedství Hagia Sofia a Cisterna 1001 sloupů. Baziliková cisterna je slavnější, mimo jiné proto, že se v ní kdysi točila bondovka Srdečné pozdravy z Ruska. Dnes je, i díky své poloze, hojně navštěvovaná. Vedle toho Cisterna 1001 sloupů je trochu zapadlá a vstupuje se do nich ve 30 minutových intervalech, přičemž součástí prohlídky je 10 minová světelná show.
Název odkazující na 1001 sloupů je trochu zavádějící - jde o poetickou nadsázku -, přesto jde o kolosální prostor, jehož atmosféru narušuje jen spousta projekční techniky kolem dokola. Na první show jsem úplně sám, loďkou se tu jako Sean Connery sice neprojedu, ale i tak to má svoje kouzlo. Jen vstupné není zrovna laciné, 250 lir za jednu show, 350 lir za obě, nehledě na to, že vstup je pro cizince 5x dražší, což kdekomu může zvednout mandle.
Po ránu je docela klid i na Velkém Bazaru. Ten je vskutku rozlehlý. Ostatně posuďte sami - 61 krytých ulic se 4000 obchody na ploše 30 700 metrů čtverečních. Dokážu si představit, že někteří turisté tu mohou i strávit hodiny.
Silnější atmosféru pro mě ale má Egyptský bazar, plný koření, sladkostí, masa, prostě všeho jedlého, na co si vzpomenete. Při poledni je v něm už ale řádná tlačenice a ceny jsou astronomické. Ne, tady to opravdu není o podpoře místních podnikatelů, je to spíš o atmosféře prostoru.
Krok za krokem od hlavních památek se město mění. Süleymanova mešita už připomíná spíše komunitní centrum než turistickou památku. Obklopena je medresami a stojí za to k ní vyrazit i kvůli výhledu směrem k Beşiktaşi a asijskému Istanbulu.
Ještě dále od centra je akvadukt vybudovaný ve 4. století. S každou další ulicí působí město více a více autenticky a asijsky, ač jde pořád o evropskou stranu města.
Vedle toho Beyoglu na druhé straně zálivu Zlatý roh už vypadá zase jako moderní barevné kosmopolitní město. Nejkratší cesta do něj vede přes svérázný dvoupatrový most Galata, v jehož spodním patře jsou restaurace a z horního patra místní loví udicemi ryby.
Páteří moderní čtvrti je Istiklal Caddesi, obchodní třída, po níž jezdí šaliny. Něco jako brněnská Masaryčka. Tohle je ten moderní barevný Istanbul, dominantně se zástavbou z 19. a 20. století, kde se v bočních ulicích dají najít kavárny a ateliéry, ale i kostely a synagogy (byť synagogy jsou z důvodu bezpečnosti všechny zavřené). Bulvár končí na obrovském Taksim Meydani, kde je mešita, park a Atatürkovo kulturní centrum.
Na Taksim Meydani se spojuju s kamarádem Enderem, se kterým jsem se kdysi potkal na stáži v Kazachstánu. O pár desítek minut později se scházíme poblíž Dolmabahçe Sarayi, který už je ale bohužel zavřený.
Ender mi ukazuje trochu jiný Istanbul. Prodíráme se Beşiktaşem, čtvrtí, která má sama o sobě 200 000 obyvatel a s jejich hustotou obyvatelstva poráží i Monaco. Ender mě zavede Öncü Döner, kde mají kebab za 55 lir a k tomu výhled na ruch velkoměsta.
Ender je kámoš, proto přijdou na přetřes i třaskavější témata jako jsou volby, Arménie nebo inflace. Rázem na mě i sám Istanbul, výkladní skříň Turecka, působí trochu jako naleštěná bída. On sám je inženýr, studoval inženýrskou geologii, který dnes dělá v biznisu transplantace vlasů, který frčí v Istanbulu natolik, že tureckým aerolinkám se někdy říká Turkish Hairlines. Drajv mu nechybí, k tomu se naučil španělsky a příležitostně průvodcuje.
Den se chýlí ke konci a já si to na cestě do hotelu zkouším zkrátit přes areál univerzity. Překvapivě se dostávám dovnitř, kde se dám do řeči Süleymanem, který se na univerzitě účastní International Space Economy, Law and Sciences Symposium. V rychlosti mě provede areálem a pozve na další den programu. Na druhý den se sice zastavím, ale na programu nijak neparticipuju. Bohužel mi to časově nevychází.
Dva a půl dne v Istanbulu zní jako hrozně málo. Nestíhám Topkapi Sarayi, původní sídlo sultána, ani Dolmabahçe Sarayi, pozdější sídlo sultána. Jenže počasí se kazí, v pátek jsou všechny památky paralyzovány kumulací turistů, kteří nemohou do mešit, a blíží víkend, proto je čas vyrazit o dům dál.
