Turecko autem: 14. díl - V centru Kurdistánu

Hasankeyf a Diyarbakir. Dvě města, co utkví. Každé úplně jiným způsobem. Přitom v průvodcích se o nich moc nedočtete. Ukážu, proč stojí za to sem vyrazit.

Cesta od Vanského jezera do turecké Mezopotámie je impozantním klesáním. Pojem Mezopotámie může působit poněkud zavádějícím dojmem v kontextu Turecka, nicméně není to mýlka. Mezopotámie vychází z řečtiny a znamená mezi řekami, u nás bychom možná řekli meziříčí. Jednou z těchto řek je Tigris, který protéká právě přes zmíněná dvě města.

Zatímco ráno jsem se klepal jak levnej pes v mínusových teplotách v sopečném kráteru, kde jsem nocoval, stačí dvě hodiny za volantem a teplota už atakuje třicítku a já jsem obklopen krajinou středomořského charakteru. Projíždím půlmilionovým městem Batman a mířím do Hasankeyfu.

Hasankeyf je symbolem něčeho, čemu Kurdové říkají kulturní genocida. Turecko potřebuje energii a tak přehrazuje řeky. To dává smysl. K těm největším se řadí Atatürkova přehrada na řece Eufrat a přehrada Ilisu na řece Tigris. První je s takřka 49 miliardami kubíků jednou z nejobjemnějších na světě, když překonává i Tři soutěsky. Ke stavbě té druhé bylo třeba relokovat 78 000 obyvatel, především Kurdů. A starobylé město Hasankeyf, které bývalo významnou obchodní křižovatkou už od doby bronzové, se stalo jedním z mnoha zatopených měst.

Přehrada Ilisu je s přehledem ze všech tureckých stavebních projektů tohoto typu nejkontroverznější. Krom antického Hasankeyfu byly zatopeny desítky dalších vesnic a stovky archeologických nalezišť. Turecká vláda pro obyvatele starého Hasankeyufu postavila nové město na opačném břehu vysoko nad původním korytem řeky Tigris.

Aby byla aspoň trochu umlčena kritika, několik památek bylo vyzvednuto a umístěno do nového Hasankeyfu do areálu archeoparku. Nejcennější památkou, která byla touto cestou zachována, je Zeynel Bey Türbesi, hrobka z 15. století, kterou nechal vybudovat sultán Uzun Hasan, mnohými považovaný za zakladatele ázerského národa, pro svého syna, který padl v bitvě.

Mimo to byla přesunuta budova hamamu a několik dalších budov, přesto celá řada cenných památek zůstala pod vodou, mezi nimi například most přes řeku Tigris, a jediné, co je dnes z původního Hasankeyfu vidět, je citadela, která bývala vysoko nad řekou. Více o tom na stráncehttp://www.doncronerblog.com/2014/06/turkey-hasankeyf.html, kde jsou k vidění i fotky Starého Hasankeyfu.

Když procházím staveništěm Nového Hasankeyfu, působí to skoro až děsivě. Pravda, dost možná tomu dojmu přidává právě skutečnost, že jde o staveniště, že je tu prašno, horko a hlučno. Korunu tomu nasadí jeden z dělníků, který se mě napřímo ptá, co tu dělám. Já, že jsem se chtěl podívat na Hasankeyf. On na to, že tady není nic k vidění. Když se zeptám odkud je, hrdě prohlásí, že je Kurd.

V lecčem podobný, ale přece dost jiný dojem zanechá Diyarbakir. O více než milionovém městě, které je kulturním centrem tureckého Kurdistánu není v Lonely Planet ani slovo. Možná i proto je neobjeveným turistickým klenotem.

Staré město obepínají hradby z šedých čedičových bloků, které mají po obvodu více než pět kilometrů, což z nich dělá největší komplex tohoto typu na světě. Už jen kvůli tomu stojí za to se do Diyarbakiru vypravit.

Hradby mají na výšku zhruba 12 metrů, na tloušťku až 5 metrů a co pár kroků je strážní věž, kterých je dohromady 72. Aby toho nebylo málo, hradby jsou z velké části přístupné. Celé rodiny se po hradbách promenádují jako by se nechumelilo. Že není nikde zábradlí a schody na hradby nemaji ani metr na šířku? To tady nikdo neřeší.

Jediné, co kazí můj první dojem, je, že hned v sousedství na citadele, ze které je patrně nejlepší výhled na město, sídlí vojenská posádka. Jsme v Kurdistánu, navíc ve městě, které bylo v roce 2016 téměř srovnáno se zemí.

V sousedství hradeb je areál muzeí, která jsou ale v době mé návštěvy zavřená. To platí i pro kostel svatého Jiří, do kterého lze alespoň nahlédnout. Kostel je původně ze 4. století, nicméně od té doby byl několikrát přebudován.

S přehledem největší památkou Diyarbakiru je Velká mešita. Původně pochází ze 7. století, avšak seldžucký sultán ji v 11. století nechal přestavět po vzoru Velké mešity v Damašku. Podobně jako hradby a kostel, je i Velká mešita ze šedého kamene, a s rovnou střechou na pohled připomíná spíš baziliku než mešitu.

V sousedství mešity je karavanseráj, ze 16. století, která do dneška plní do značné míry svůj původní účel. V malém areálu o dvou patrech je obrovské množství krámků, kaváren a restaurací. Zvláště druhé patro může na kdekoho působit stísněně.

Na dvě hodiny se tu dávám do řeči s Husajnem, hrdým Kurdem, který má v druhém patře malý obchod. Je to fajn borec. Bavíme se Turecku i o Česku, kebabu i o pivě, o politice, o životě Kurdů i o zemětřesení, které popisuje jako nejděsivější zážitek života. Říká, že turistů je málo, že nejprve měli strach z regionu kvůli občanské válce, pak přišla pandemie a teď zemětřesení. Žádá, abych šířil jeho dobré jméno a příště přivezl Pilsner Urquell. Na památku mu dávám českou stokorunu.

Je večer a na mě jde hlad. Zasednu do restaurace Firin-ci kousek od Velké mešity, která je v nádherném otevřeném prostoru pod kupolí. Hned se mi vloudí pocit, že tady je něco jinak. Chvilu mi trvá, než mi to dojde. Je to totiž nekuřácký podnik. Kouření u jídla je jedna z těch věcí, co mi v Turecku vadí na každém kroku. Tolik radosti a tak málo stačilo. I kebab mají výtečný.

Na večer si dávám ještě jeden cíl. Vinárnu. Přec jen jsme ve vinařském kraji. Přesněji řečeno, na jeho hranici. Najít Kervan Şarap Evi, v sousedství mardinské brány, je ale docela detektivka. Podnik sídlí v druhé městské karavanseráji, která je dnes z větší části hotelem.

Důvod, proč je místo těžké najít, není pro středoevropana snadno vstřebatelný. Podává se tu alkohol, což je v této části Turecka velice neobvyklé. Bary nebo vinárny na východě Turecka aby člověk pohledal a restaurace nabízí alkohol jen velice výjimečně. A když ano, tak jako v Kervan Şarap Evi. Za začerněnými skly. Co kdyby náhodou někdo viděl někoho pít alkohol. Jako by to bylo přes výlohu rozpoznatelné..

Že je to na palici? No co už. Přesto podnik je to fajnový. V atriu karavanseráje je nádherně. Kolem jsou fontány, spousta zeleně a klid.

Po cestě na hotel ještě jednou mířím do Velké mešity. V noci má podmanivou atmosféru. Nikdo tu není. V mešitě samotné, ani v prostranství před ní.

Z mého vyprávění může vyznít Diyarbakir roku 2023 pomalu jako snová destinace, jenže je to i město rozbité a neklidné. Stačí ujít pár bloků a jsou vidět i po letech rozstřílené domy. Ve tři ráno pod oknem hotelu jsou slyšet ostré hádky, o něco později i střelba, tři rychlé rány za sebou. Žádný křik, žádné sirény, ráno ani stopa po jakémkoli incidentu. Asi jen někdo chtěl někomu něco ukázat.

Částečně můj dojem potvrzuje i Husajn. Říká: kdo ví jestli tu za rok budu, to máš volby, krizi, armádu, zemětřesení..

Příště o syrském pohraničí, víně a ortodoxních křesťanech.