Turecko autem: 11. díl - Až na konec Turecka

Hranice mezi Tureckem a Íránem má 560 kilometrů. Vysoké hory, řídké osídlení a spousta vojenských zón. Nikdo sem nejezdí a možná je to trochu škoda. Je to kraj divoký.

Z Dogubayazitu mám namířeno k Vanskému jezeru. Když odjíždím z města, lije jak z konve a není snadné si představit, že by se to na příštích kilometrech mělo zlepšit. Tím spíš, že k Vanskému jezeru vede cesta přes průsmyk ve výšce více než 2 500 metrů.

Počasí, co mě čeká v průsmyku, se těžko popisuje. Je to něco jako “řídká vichřice”. Kolem mě se honí mraky takovým způsobem, že můžu pozorovat, jak mě předbíhají nebo jim naopak ujíždím. Silnice je typicky tureckým megalomanským projektem, kolem je spousta zeleně a skal, ale taky spousta vybagrované zeminy, ploty, elektrické vedení a v nejvyšším bodě i opuštěný checkpoint. Jsou čtyři nad nulou, kdo by tu chtěl okounět.

O tomhle zapomenutém kraji se toho v průvodcích moc nedočtete. V Lonely Planet je větší zmínka jen tak akorát o Hoşap Kalesi, pevnosti jihovýchodně od Vanu. Když se za průsmykem spraví počasí, rozhodnu se k pevnosti vydat. Ne po hlavní silnici, ale nejkratší cestou, po těch vedlejších. A tady začíná ta pravá show. Z toho, co jsem na této 140 kilometrové (více či méně) silnici viděl, se těžko vybírají nejlepší fotky. Co pár kilometrů se krajina mění.

Tahle epopej končí ve vesnici Hoşap, které dominuje zmíněná pevnost, která je, jako každé místo tohoto typu v této části Turecka, zabrána armádou.

Zastavuju, porozhlížím se a dumám, co dál. Po “konzultaci” s Tripadvisorem se vydávám ještě dále směrem ke konci Turecka. Míst k navštívení je celá řada, ač se o nich skoro nikde nedočtete, a páteřní infrastruktura je vyspělá.

Na konci Turecka najdete opuštěná místa, které se podobají slavným turistickým cílům. A tak můžete narazit na nabídku výletu na Vanakkale (travertinové skály podobné Pamukkale), do Vandokye (po vzoru Kapadokie) nebo k opuštěným klášterům. Bohužel až moc pozdě se dozvídám o těchto tipech, obvykle vyvěšených v hotelech.

Ale “Vanakkale” je i v Tripadvisoru. To mi neuteče. Není vůbec snadné se k travertinovým kaskádám (37.8372414N, 43.9497986E) dostat. Od hlavní silnice je třeba jet asi 20 kilometrů po prašné klikaté cestě. Cesta nevede ale až ke kaskádám. Je potřeba auto nechat u jednoho z několika výklenků a pěšky slézt do hlubokého údolí. Nadmořská výška je okolo 2 200 metrů, kopce jsou strmé a možná si nakonec řeknete, že samo Vanakkale není zase takovej odvaz. Mně tomu dojmu možná příspělo, že zrovna v tu chvíli se počasí zhoršilo.

Jenže tady nejsou v hlavní roli ani tak travertinové kaskády, jako jejich okolí. S takto divokou a opuštěnou krajinou jsem se jinde v Turecku nesetkal. Nikde nikdo, zatímco příroda hraje všemi barvami a za každou zatáčkou se krajina mění.

Protože je hodina už pokročilá, rozhoduji se, že budu nocovat ve městě Yüksekova, v tom snad nejvýchodnějším a nejzapadlejším městě v Turecku, které si lze představit, městě, které je na podobném poledníku jako Bagdád nebo Tbilisi, východněji než celá Sýrie, ve městě s pohnutou historií.

Tam na druhý den začne můj návrat zpět do České republiky.