Riga jako kulinářská destinace

Když vám v Rize nevyjde počasí, není to zase taková prohra. Možností je spousta, jen je potřeba být připraven na průvan v peněžence.

Po prvním projasněném dopoledni přichází vánice. V tom se nedá venku chodit dlouho. Je 11 a my zasyčíme do baru Black Magic, který se specializuje na Black Balsam, likér s 45% alkoholu, který se bere za největší lotyšskou specialitu. Pije se samostatně, jako součást kávy, čaje, zmrzliny, dezertu z žitného chleba, rve se prostě všude, kam to jde.

Za pár chvil jsme v Neiburgs Restaurant. Tak trochu nóbl podnik má vynikajícího lososa, ale co spíš utkví, je víno. Abavas Solaris sice stojí ranec, ale je to nejseverněji pěstované víno na světě, což jasně deklaruje etiketa, na níž je velkým písmem napsáno 57°N. Suché bílé má něco do sebe a možná, že i tady chutná za 25 euro lépe s vědomím, že lokální víno je v Lotyšsku specialitou.

O něco usedleji o den později působí litevská restaurace Milda. Litevci jsou zatížení na brambory a největší specialitou podniku jsou zapečené brambory se špekem přelité smetanou. Já jsem bezlaktózový a tak mě obšťastní litevské pelmeně.

Jestli ale pro něco mám osobně slabost, jsou to ryby. Na ulici Dzimavru Iela nacházíme takřka kulinářský ráj. Na padesáti metrech jsou tři podniky, které opravdu utkví. Začínáme v restauraci Victoria, která je podobně jako Neiburgs tak trochu posh. Po pohledu do lístku se omezíme jen na polévky, přesto i ta je velkolepým zážitkem.

Kousek dál je Zivlju Lete, kam se dostaneme až na druhý pokus, přičemž při tom prvním se rezervujeme na ten druhý. Ten večer je na pořadu dne jeseter, cilus gilberti na chřestu, tuňák a krevety. K tomu novozélandské víno.

A hned přes ulici je Unagi Inu s výtečným sushi a nejenom jím. Není to zrovna low-cost, protože stravovat se v centru Rigy, to je jako chodit po fancy podnicích v Praze. Na druhou stranu si říkáte, že zase tolik času na cestě netrávíte a až se vrátíte, můžete si zase upéct v troubě čtvrtku kuřete za třicet korun.

Jedeme dál. Co takhle lososí burger. Něco takového už jsem párkrát měl, ale v takové podobě jako v Street Fries Kitchen ještě ne. Prostě vzali dvacetidekový steak a hodili ho do housky se zeleninou a majonézou.

A pak je tu pivo. Navzdory dobrému dojmu z Two More Beers, nejsilnější vzpomínkou je Alus Celle. Pět piv na čepu a další zhruba stovka v láhvi. Jedno větší bizár než další. Pan vrchní mluví pěkně anglicky tak se ptám, čím to, že Lotyši mluví tak často dobře anglicky. Povídá, že neví, ale že on dělal 15 let v IT firmě se samýma Finama, tak mu nic jinýho nezbylo.

Ptám se, jestli má něco k snědku. On, že ne, ale ať si klidně k němu objednám, že kolem jsou Mexikánci, Italové i Vietnamci. Domluvíme se, že u něj zanecháme batohy a jdeme k Mexičanům. Po sto metrech jsme v podniku Manana. Naplňuje se otřepané schéma - není to zrovna levné, ale jídlo je úchvatné.

Po pěti dnech v Lotyšsku se dá říct, že ani jednou jsme se v restauraci nesetkali s jídlem, které by bylo průměrné, natožpak špatné. Pravda, cílili jsme vysoko, přesto, vše předčilo očekávání a z našeho pobytu se stala neskutečná hostina.

Ale nebylo to jen o Rize. Příště o jednodenních výletech z Rigy.