Kolumbie je 3. největším exportérem kávy na světě. A právě na druhé straně Nevado del Ruz je tzv. Zona Cafetera, odkud pochází ta nejkvalitnější. A taky je tu Manizales.
A tam začínáme. Manizales nás vítá deštěm. Co jiného čekat? Už jsem se zmínil, že tu průměrně prší 257 dní v roce, což z něj dělá druhé nejdeštivější velkoměsto na světě hned za přístavním městem Buenaventura zhruba 300 kilometrů jihozápadně, taktéž v Kolumbii?
My sem jedeme kvůli El Jardin de las Delicias, podniku, o kterém nám servírka hned mezi dveřmi řekne, že je nejlepší v Kolumbii. Později to poupraví na nejlepší v Manizales. Podnik, který se jmenuje podle jednoho z obrazů Hieronyma Bosche (česky se obraz jmenuje Zahrada pozemských rozkoší a je v Museo del Prado v Madridu) nevypadá luxusně, ani není v centru dění.
To, co tu ale předvádějí, je v podstatě fine dining za u nás běžné ceny. Já si objednávám pacifickou rybu jménem Berrugate. Kolegové na cestách sáhnou po Encocado de Camaron a Chuleton de Cerdo. Vše jsou to naprosto brilantní pokrmy v ceně okolo 10 dolarů.
Bombou na konec je dortík se zmrzlinou, který docením i já, který se dezertům vyhýbám.
S těžkým srdcem je třeba se posunout dál.
Poprvé, co jsme v Kolumbii, se dostáváme do klasické kolumbijské dopravy. Je to sranda a pro mě jako řidiče výtečná průprava na to, co mě později čeká v Bolívii. Na jedno auto připadá zhruba deset motorek a vše plyne jako tekutina, bez ohledu na zatáčky, semafory nebo na to, že lije jak z konve.
Míříme do Salenta, centra Zona Cafeteria, kam se kvůli hustotě provozu dostáváme až k večeru. Salento je kouzelné městečko s domy odmítnutými pastelovými barvami. Salento leží na začátku Valle de Cocora, jednoho z klenotů Kolumbie, k jehož návštěvě nám bohužel nepřeje čas ani počasí. Odtud je ta nejlepší kolumbijská káva. Kdo chce zůstat přes noc, může využít jedné z haciend, kde se dělají exkurze s ubytováním.
Upřímně, já kávu nepiju. Ale kolegové si to užívají a já zpětně vnímám Salento jako jeden z vrcholů cesty po Kolumbii. Salento je turistické, ale i klidné, s obchody se suvenýry, ale bez přehršle lidí. A je tu taky jeden fajn podnik s empanadas.
Nocleh máme v Hacienda Lindaraja poblíž města Armenia. Haciendu vedou manželé Fernando a Blanquita. On byl architektem, ona učitelkou. Na důchod si pořídili haciendu, ve které nabízejí ubytování se snídaní. Jsou to přesně ti hostitelé, co s vámi zasednou ke snídani a hodíte s nimi řeč. Sdílejí svoje postřehy o Kolumbii a rady, kam se vydat, a ptají se na naše cesty a naši domovinu. Hacienda má jen jednu vadu na kráse - je u hlavního tahu, proto pokud nespíte tvrdě, budete o provozu vědět.
Je poslední den první části cesty po Kolumbii a my uháníme na letiště v Cali. Vrátit auto a chytnout letadlo do Antofagasty. Tentokrát jde na pobočce půjčovny Nacional vše hladce. Chtějí poplatek za vyčištění auta 26 mil COP, naopak ale nechtějí 30 dolarů za relokaci 700 kilometrů zpátky do Bogoty.
Posledním zpestřením před odletem z Kolumbie se stane čekání na letadlo do Antofagasty. Sedíme takhle u gatu a najednou kráčí přes halu vyfintěná dáma na vysokých podpatcích. Srocují se kolem ní chlapi ze všech stran. Asi celebrita říkám si. Chvíli tak na ten mumraj koukáme, když se ke mě nakloní soused a říká: “To je Esperanza. Esperanza Gomez.” Jméno mi povědomé není, tak jdeme googlit. Ukazuje se, že je to herečka, ne ledajaká herečka. Pokud si ji chcete vyhledat a nechcete zažít kulturní šok, raději prvně zkontrolujte nastavení vyhledávače nebo použijte například instagram, který má svoji míru cenzury.
Tím končí první část příběhu o cestě po Kolumbii. Míříme na Atacamu. Do Kolumbie se vrátíme o více než 2 týdny později.
