Rozhodli jsme se vydat na 3 týdny do Jižní Ameriky. Kolumbie, Chile, Bolívie. Jsme na startu. Jak se dostat přes Atlantik do Bogoty? A jak se na místě zorientovat?
Základní idea zněla poměrně jasně: Máme kamaráda v Ekvádoru na stáži a ta končí s koncem října. On by to tam chtěl pocestovat, my bychom se chtěli podívat do Jižní Ameriky. Mimo jiné bychom se chtěli podívat do Chile, kde nám to už jednou nevyšlo kvůli covidu. A tak se zrodil plán na třítýdenní cestu.
Zpáteční letenky Vídeň-Frankfurt-Bogota se mi podařilo ulovit na konci července za 655 euro s Lufthansou. Není to zase tak málo, ale na transkontinentální let ani hodně, zvláště pokud máte fixní datum. Nadto se záhy ukázalo, že jsem je koupil skoro v hodině poslední, protože během pár dnů šly ceny prudce nahoru.
A tak je 31. října, je 3:20 a já se klepu jak levnej pes přes Hotelem Grand, čekajíc na autobus. V 9:10 letíme z Vídně, dvouhodinový přestup ve Frankfurtu a pak hyjé dvanáctihodinovým letem přes Atlantik do Bogoty. Přílet v 19:10 místního času.
Dojmy z letu vydají na separátní blog. O tom jindy. Přesto, zážitkem už je samotná návštěva letiště ve Frankfurtu - přesun mezi terminály vezme tak půl hodiny a u gatu si jeden připadá jak u švédského stolu. To máte: Montreal, Lagos, Singapore, Mumbai, Almaty, Punta Cana, Calgary,..
Po dvanácti hodinách letu a dvou jídlech v letadle jsme v Bogotě a čeká nás nekonečná fronta na pasy. Mají tu sice wifi, ale funguje spíše sporadicky. Proto je trochu výzva se sejít s naším třetím společníkem, který téměř paralelně cestuje do Bogoty z Quita.
Po hodině strávené ve frontě na pasovku stojím s Ondrou v hale, vedle nás ženská, co nás má odvézt do kanceláře půjčovny Nacional, kde máme rezervované auto. Honza, třetí do party, nikde a neozývá se, asi protože zlobí wi-fi. Ženská tlačí. Nakonec odjíždím jen já, s tím, že za mnou přijedou dalším shuttle busem do kanceláře půjčovny.
V půjčovně se rozjíždí ta správná jihoamerická anarchie. Místní mluví jen o trochu líp anglicky než já španělsky. Postupně jim dávám všechny dokumenty, co chtějí. Řešíme, že moji kamarádi čekají na další shuttle. Ženská říká, že tam pro ně kolega pojede, ale přitom je auto pořád zaparkované u půjčovny. Pak se chvíli nic neděje, zatímco Shirley, se kterou zápůjčku řeším, zmizí do útrob. Po pár minutách se ptám jiné, kde je Shirley. Říká, že ta šla domů. Ptám se: “Co teď? Já vám dal informace a je to zaplacené, tak chcu auto!” Je zhruba 10, tři hodiny od chvíle, kdy jsme přistáli, když dostávám Renault Logan. Prvně mě nechce pustit z areálu sekuriťák, ale se všema těma lejstrama to dáme dokupy. Moji společníci na cestě jsou samozřejmě pořád na letišti.
Mám ještě internet z půjčovny. Tak hledám, jak se dostat zpátky na letiště. Jasně, vyjedu, pak počkám na most, podjedu most udělám 270° nahoru na most, pak ještě jednou 270° dolů pod most a pak zkusím cedule Arrivals. Souhrou okolností to vyjde, přestože značení je zmatečné, provoz hustý a silnice desetiproudá. Později se dozvím, že přímo k východům příletové haly jsem vůbec neměl jezdit, že za to dávají velké pokuty.
Ale je půl 11 a jsme kompletní. Jedeme na ubytko do maloměsta Facatativá, což je asi 30 km severozápadně od letiště. Zrovna je Dia de Muertos a projíždíme předměstí Bogoty. Docela zajímavá show, ze které by mohly být pěkné fotky. Kdyby nebyla tma a já měl odvahu zastavit.
Před půlnocí dojíždíme až k ubytování. Je to celá čtvrť, která je oplocená, a to včetně parkování, a hlídaná sekuriťáky. Dívají se na nás jak na nýmandy. Teď? O půlnoci? Zvenku? Tady? A tak to je někdy na cestách. Pocit nebezpečí, ať už reálný nebo imaginární, ztrácí svoji sílu, když nevíte, že by se měl dostavit.
Proč Facatativá? Hodí se nám to s ohledem na naše další plány. A taky je tu geopark, který chceme další den navštívit.
