Hrady, lesy, rašeliniště, pláže a jeden velký vodopád. Na otočku z Rigy se dá vidět většina atrakcí Lotyšska. I v zimě.
Domlouváme půjčení auta na dva dny v půjčovně Sixt v širším centru Rigy. Cena 59 eur za Yarise zní rozumně. Dojdu na místo a slečna vystartuje, že bych si měl ještě vzít doplňkové pojištění. Chce za to dalších asi 80 eur. Zdvořile odmítnu a poté co mi strhnou absurdní depozit, jdeme pro auto. Trochu překvapivě to Škoda Scala, v automatu, se tříválcem, a všema těma moderníma blbinama.
Nejsem fanda automatu, protože si připadám víc jak pasažér, než jako řidič. Nadto mám za sebou divoké zkušenosti z posledních cest, a tak mi přijde Lotyšsko hrozně civilizované, proto automat skoro uspává. Tím spíš, že tu mají silnice jak podle pravítka, ale žádné (oficiální) dálnice, zato všude radary.
Míříme do města Sigulda. V jeho blízkosti je celá řada turistických taháků, které ale fungují v zimě jen na půl plynu. Neogotický nový hrad moc ve formě není, zato starý hrad hned vedle je za drobnou úplatu přístupný. Postavený byl ve 13. století a přestože byl citelně poškozen během severských válek v 18. století, má svoje kouzlo.
Hrad Turaida, přes řeku, působí honosněji. Kouzlo mu trochu bere to, že při naší návštěvě lije jak z konve, což podporuje oblevu, nicméně cihlová pevnost s 42 metrovou věží na okraji má něco do sebe, i když v zásadě nabízí za špatného počasí jen strohé etnografické muzeum. Ten den nám není zrovna moc přáno. Dojem z deštivého dne spraví velkou měrou restaurace Kungu Rija, kde mají výborného jesetera.
Druhý den nám přeje počasí více. Vydáváme se do Jurmaly. Je to taková francouzská riviéra v Lotyšsku. V zimě. Působí skoro až komicky, když míjíme mýtnici, kde od jara do podzimu vybírají poplatek za vjezd.
Takhle v zimě působí Jurmala skoro až bizarně. Jsou tu velké hroudy sněhu, které vznikly při odklízení a udržely se při oblevě, a ty jsou celé obalené pískem. Korunu tomu dává velký nápis Jurmala, takový, kterých jsou po světě mraky.
Podivně se tu míchá pruská secese a sovětský brutalismus. To vše je podél obrovské pláže s dřevěnými chodníčky.
Stačí ujet pár kilometrů a jsme v Národním Parku Kemeri. Nádherné chodníčky proplétající se rašeliništěm se všemi odstíny zelené, s čistými jezery, v nich se odráží modrá obloha. Tak tak to tady v zimě nevypadá. Je pod mrakem a téměř vše je pod sněhem. Na druhou stranu je i obleva, a tak vidím na jezírkách něco svým způsobem úchvatného - mělká jezera jsou zmrzlá, ale na okraji je tenký film vody. Jako byste u nás šli v zimě na jezero, akorát naopak.
Skoro nikdo tu není, všechno klouže, přitom se ale všude dostanete, včetně zhruba desetimetrové vyhlídky, ze které je vidět prakticky celé rašeliniště.
Vrcholem dne se ale stane, trochu neplánovaně, město Kuldiga. Kuldiga má bizarní přírodní atrakci evropského formátu, tak bizarní, že když vám ji ukážu na následující fotce, patrně z ní nerozeznáte, co že to chci ukázat. Přesto to můžete zkusit.
Kromě této bizarní atrakce, je to veskrze pěkné město s vilkami, starými domy, pěknou radnicí, obchůdky a kavárnami. Navíc tu zapomněli sundat vánoční stromek, což mezi zbytky sněhu dodává trochu té zimní atmosféry.
No a co je tou velkou přírodní atrakcí evropského formátu ve městě Kuldiga, která byla na jedné z předchozích fotek? Je to nejširší vodopád v Evropě. Co do výšky má zhruba 2 metry, což v zimě vynikne ještě o něco méně, protože kolem plují kry ledu, nicméně na šířku má 250 metrů a to je víc, než třeba Rýnský vodopád.
Naše cesta zimním Lotyšskem se chýlí ke konci. Nabízí se otázka: Stojí za to vydat se do Lotyšska v zimě? Kdyby nám vyšlo počasí, patrně by odpověď byla jednoznačné ano. Takhle se spíš nabízí odpověď v duchu: bylo to obohacující, byla to sranda, rád bych se do Pobaltí vrátil, jen možná ne nutně v zimě.
