Jižní Albánie není zrovna lokalitou masově vyhledávanou pro pěší turistiku, nicméně těžko byste v jižní Albánii hledali provařenější trek než je ten k Guri i Cjapit. Přesto se vám může stát, že na něm nikoho nepotkáte.
Ani o víkendu.
Jen pár kilometrů jihovýchodně od Korçë je Parku Kombetëtar Bredhi i Drenovës. Ještě v 90. letech tu operovalo vojsko, které mělo ve skalách Guri i Cjapit základnu. Po armádě tu zbyly hlavně tunely, které provrtávají skály. Jak albánské.
K idei návštěvy tohoto místa mě přivedlo druhé vydání knihy Filipa Webera Albánie off-roadový ráj. Skalní masiv je vskutku dosažitelný vozidlem, rozhodně to není snadná cesta. Trasa z Drenovë (konec asfaltu) ke skalnímu masivu je dlouhá zhruba 10 kilometrů a lze ji rozdělit na dvě části.
První, zhruba šestikilometrový, úsek lze s notnou dávkou odvahy zvládnout i osobním autem. Nejtěžší je začátek trasy, který má podobu příkrého stoupání kamenitou cestou s vyjetými kolejemi. Po překonání převýšení zhruba 200 metrů se před vámi rozevře údolí, kterému dominuje opuštěný lignitový důl.
Od lignitového dolu pokračuje dobře sjízdná cesta ještě zhruba 3 kilometry až k domu v ostré levé zatáčce (40°34’39.41’’ S, 20°50’30.94’’ V). Zde je i příhodné místo k zaparkování. Dál to osobním autem nezkoušejte. Máte-li SUV, bez problémů ujedete ještě pár set metrů k místu, kde je skalní masiv poprvé vidět. Dál už je to jiný příběh.
Odtud už je to jen na offroadové auto, ideálně na off-roada s malým rozvorem (Jeep Wrangler nebo Lada Niva). Zpočátku na vás čekají “jen” hluboké koleje, dále je ale pak cesta rozbitá hlubokými koryty, která odvádějí vodu za dešťů, místy navíc dosti strmá.
Pešky lze tuto část trasy zvládnout bez problémů zhruba za hodinu a půl. Off-roadem nebudete asi o moc rychlejší. Cesta vede poměrně hustými lesy jedlí, borovic a porosty křovin nízkého vzrůstu. Výhledů na skalní masiv tak není mnoho. O to více jeho velkolepost vynikne, když k němu dorazíte.
Na první pohled hladké skály jsou při pohledu zblízka štěrkopískovým slepencem - zpevněnou sedimentární horninou. Jde o struktury staré nanejvýš pár desítek milionů let, ale spíše mladší. Na místě vás překvapí především, o jak měkkou horninu jde - pokud byste si chtěli vykopat vlastní tunel, postačil by vám k tomu obyčejný krumpáč a i bez něj můžete hravě rukou odlupovat kusy skály.
Před skalami je obrovské prostranství, vhodné ke stanování. V případě delšího setrvání se navíc nabízí možnost prozkoumávání okolí - skalní masiv je ve výšce zhruba 1500 metrů nad mořem, zatímco okolní vrcholy sahají ke 1800 metrům.
Samotné skály jsou rozcestím. Krom návratu stejnou cestou lze zvolit z dalších tří variant. Jedna se vrací (zprvu po vrstevnici) směrem ke Korçë, další je hřebenovou trasou, která končí až v Dishnicë, nebo je možné pokračovat na druhou stranu pohoří k městu Bilisht u řeckých hranic.
Jihozápadním směrem jsou od skal výhledy na hustě porostlé albánské kopce se zasněženými vrcholky v dáli, stačí ale projít jedním z tunelů a výhled severovýchodním a východním směrem je úplně jiný - jde o pahorkatinu obklopující široké údolí kolem města Bilisht.
Co je nejdůležitější, takhle v květnu je tu naprostý klid. Potkali jsme jen pár piknikářů v údolí kousek nad lignitovým dolem. Dále po cestě ke skalám ani v cíli cesty jsme nepotkali nikoho.
Kde už takový klid (pochopitelně) není, je v Taverně Antoneta pod kopcem ve vesnici Boboshticë. Pokud se nechcete vracet do Korçë, protože, tak jako my, míříte na jihozápad k pohoří Gramoz, není příhodnějšího místa, kde se zastavit na něco k snědku. Podnik je vyhledávaný Albánci z širého okolí. Specialitou číslo 1 je tu lakror - koláč povětšinou narvaný domácí fetou. Hitem je tu i jehněčí, morušová rakije nebo suchá vína.
My odtud míříme do pohoří Gramoz, nejzapadlejšího regionu Albánie. O něm příště.
