Je jaro 2021 a kam oko pohlédne, vidí restrikce, čte o omezování pohybu po kontinentě, o doporučeních nejezdit vůbec, a ty země, které vstup umožňují, se ohání povinností se před odjezdem testovat. Je z toho cesty ven?
Ano. Odpovědí jsou dvě země v titulku: Albánie a Makedonie.
Nabízí se otázka: Proč cestovat právě do zemí, které umožňují vstup bez testu? Vždyť přece stačí jít na výtěr z mozku a můžete jet skoro kamkoli.
Odpověď je prostá: Je tu poměrně přísná korelace mezi omezeními vstupu do země a omezeními na místě.
A pak je tu ta volnost. Volnost pohybu mezi sousedícími zeměmi, které test nevyžadují.
I když, jak ukážu později, ono to až tak jednoduché být nemusí.
A tak je tu čtvrtek 29. dubna 5:50 a my, naše čtyřčlenná cestovatelská skupina, vyrážíme na jih, zatímco v Brně pomalu začíná den. Před námi je cesta do Kumanova v Makedonii, nebo jak se dnes má správně říkat, v Severní Makedonii, dlouhá 1105 km. Ne, že by se nedalo za den dojet do Albánie, nicméně podobně dlouhá cesta do Albánie trvá o dvě hodiny déle, přičemž posledních 300 km je bez dálnice a vezme 5 hodin a znamená jedno překročení hranic navíc.
Proti tomu “makedonská varianta” je celá po dálnici, proto může optimisticky vzít 11 hodin. Co si budeme ale povídat, tyto odhady jsou dnes dosti na vodě, protože po cestě jsou 4 státní hranice, dvě milionové metropole, které trpí na dopravní zácpy, a navíc já nikdy nebyl v Srbsku, proto moc nevím, co jako řidič mám čekat od srbských dálnic.
Zastávka první: Lanžhot/Brodské. Na české straně nikdo, na slovenské sedí pohraničník, který sotva pozvedne obočí poté, co se na otázku, kam jedeme, dozví, že do Makedonie. No stress, jedeme dál. To Maďar, ten nám věnuje zhruba dvakrát tolik času. Procentuálně je to sice velká změna, ale absolutně je to pořád sotva 100 sekund. Vyfasujeme kartičku Only for Transit a mapu, po jakých komunikacích se smíme pohybovat a kde můžeme tankovat. A tak v Maďarsku přinese zdržení jen zhruba dvacetiminutová kolona na okruhu Budapešti.
Na první větší zdržení se tak schyluje až na dálničním přechodu u Subotice. Ale ani tady, alespoň pro tentokrát, žádný větší zádrhel. Navíc je třeba pouze ukázat techničák se zelenou kartou (která je bílá) a demonstrativně otevřít zavazadelník. Poněvadž tuto proceduru absolvují všichni, a někteří důkladněji, přináší hraniční přechod prostoj asi tak 15 minut.
Největší komplikací na cestě do Makedonie je tak až 30 minutové zdržení v Bělehradě. Bělehrad nám zpestřuje cestu naváděním na nedokončený okruh. Výsledkem je tak otravná zajížďka po obchvatu, který je z poloviny hotový a z poloviny je staveništěm. Poučení je tedy prosté: Nejedete-li v té nejhorší špičce, nebojte se použít A3, která vede skrze Bělehrad.
Srbské dálnice se nedají považovat za úplně špičkové. Platí se tu mýtné a těch necelých 600 km od maďarských hranic k makedonským hranicím vyjde zhruba na 17 euro. Kvalita dálnice je po většinu cesty dobrá, ale překvapí příležitostně úseky, které jsou povážlivě vlnité a povrch se tu rychle mění.
Určitým zpestřením jsou na dálnicích sami Srbové. Je to taková průprava na to, co přijde později. Ne že by na dálnici v Srbsku, tak jako v Albánii, jezdili cyklisté v protisměru nebo že byste na ní potkali stádo ovcí, nicméně nemělo by vás překvapit, že se tu odstupy nedrží, předjíždí se ze všech stran a couvání po dálnici, ve snaze se vrátit na předchozí sjezd, není ničím neobvyklým.
Makedonská bezCOVIDová realita
Je 6 večer a my jsme v Makedonii. Po měsících v Česku a hodinách strávených na dálnicích pěti různých zemí působí vjezd do Kumanova jako zjevení. Město žije. Na silnicích vládne sice anarchie, ale je to anarchie bez agrese.
Ve vinařství, kde budeme nocovat, právě vládnou dva chlapi - domácí a jeho vnuk. Adolescentní mladík mluví hezkou angličtinou, ale my beztak brzo zjišťujeme, že s domácím se dá domluvit panslovanským jazykovým mixem. Euforii z živoucí Makedonie poněkud tlumí fakt, že i zde stále platí zákaz vycházení po deváté hodině večerní. Domácí zmiňuje, že se mají nosit masky, realita je ale trochu někde jinde - roušky nebo respirátory sotva uvidíte jen u strážců pořádku.
Za pár desítek minut sedíme v místním podniku Baba Cana. Všude kolem otevřené obchody, stánky, streetfoody. My si uvědomujeme, že naposledy jsme takhle na jídle byli v prosinci v Albánii. Člověk si najednou připadá jak vypuštěný ze svěrací kazajky.
Místní lehce podroušení štamgasti se hned ptají, kdo jsme a odkud jsme. Když jím dotazy zodpovíme pozvedají pivo Skopsko s výkřikem: Praga! Atmosféra začne být ještě více bujará, když se rozezní lidovka, o které hned referují, že jde o oslavu života.
Den končí kde jinde než u vína pana domácího. Tisícíkilometrový přesun mimo jiné přinesl oteplení o nějakých deset stupňů. Na verandě pana domácího tak u domácího červeného spřádáme další plány. Ty jsou ale prozatím zahaleny do nejistot. Nejistoty jestli se vůbec do Albánie dostaneme.
