Nejdelší silnice světa vede z Patagonie až na Aljašku a je zároveň páteřní silnicí Chile. Vydáváme se ji blíže prozkoumat na naší cestě z Antofagasty na ESO Paranal. Alespoň z části.
Pan-American Highway není jasně definována, proto se vám těžko bude hledat přesný údaj o délce a v mnoha státech existují alternativní trasy. Konkrétně v případě Chile se někde píše o tom, že kopíruje silnici 5, jinde silnici 1.
Naším hlavním cílem na jih od Antofagasty je ESO Paranal - největší astronomická observatoř na světě, zhruba 100 kilometrů jižně od Antofagasty. Tam ale máme dorazit na exkurzi na druhý den. Teď chceme prozkoumat silnici číslo 1.
Chile je prázdná země. To si uvědomíte, jen co opustíte Antofagastu. Stačí nejet po hlavní komunikaci. Doslova po pár stech metrech od hranice městské zástavby jsme v prázdném kaňonu, kterým se vine cesta z úplně nového asfaltu.
Silnice značená jako B-510 vede až k páteřní pětce, kde už je o něco rušněji. Krom krajiny samotné toho není kolem mnoho k vidění . Až po pár kilometrech vylézá ze země monument ruky. Wikipedie píše, že přehnaná velikost monumentu prý zdůrazňuje lidskou zranitelnost a bezmoc.Monument je to pěkný, ale je lepší ho neobcházet, protože je pěkný jen z jedné strany.
Vracíme se, abychom odbočili na B-70. Tady začíná ta pravá pustina, kterou se táhne silnice rovná jako pravítko. Je tu tak sucho, že kolem nežíje nic. Ani náznak vegetace nebo fauny.
O zhruba 10 kilometrů dál je křižovatka. Doleva je to na Paranal, doprava se má cesta stáčet dolů k Pacifiku. Tam se vydáváme, ač nevíme přesně, co nás čeká, protože jen o pár metrů dál je trochu výhružná cedule “konec asfaltu”.
Ten ale pokračuje ještě dobrých 20 kilometrů dál. Pomalu začínáme klesat, až se dostaneme ke srázu, pod nímž se kumuluje oblačnost od Pacifiku. Jsme už i blízko astronomické observatoře, proto jsou kolem omezení pro pohyb v noci.
Právě tento kilometrový sráz, který blokuje naprostou většinu vlhkosti od Pacifiku, je zárukou extrémně suchého mikroklimatu s vlhkostí okolo 20 % nahoře na náhorní plošině. Postupně klesáme k mrakům, až se nakonec dostáváme pod ně.
Dostáváme se do pouště pod mrakem.Mračna totiž nejsou zárukou srážek, způsobují pouze to, že zde není vidět nebe. Jsme na silnici 1, v oblasti, kde prakticky nikdo nežije. Po krásné pobřežní silnici jedeme asi 90 kilometrů a za tu dobu potkáme 5 aut v protisměru, z nichž 3 na posledních 10 kilometrech, jak se blížíme vesnici Paposo.
Fouká, nikde nikdo, leda racci, kteří se rádi srocují na svých oblíbených šutrech, čímž se jim je daří úspěšně přebarvovat.
Den končí v Paposu, vesnici s 259 obyvateli. Koukám na mobil a ukazuje, že jsme od Brna 11 880 kilometrů. To je docela impozantní číslo.
V Paposu podle Bookingu není nic. Podle Googlu jen jedno ubytování, které jsme kontaktovali. Přesto se na místě ukáže, že jsou plní, a tak Patricia, paní domácí, s námi jezdí po vesnici a řeší, kam nás upíchnout.
Končíme u její tetky. Apartmán pěkný, za 45 000 CLP dohromady není ani drahý, jen je ještě v kreativním stadiu. Kdybyste hledali nocleh v Paposu, souřadnice jsou následující: 25.010339 S, 70.465087 W. Paposo má totiž výjimečnou polohu ani ne hodinu cesty od Paranalu, kam máme namířeno na druhý den.
