Dva dny po úplňku už můžete vidět těchto šířkách astronomickou noc bez Měsíce krátce po setmění. I proto v Uyuni zůstáváme. Abychom se na Salar ještě jednou vrátili po setmění.
Potom co se naše skupinka z třídenní túry rozprchne, míříme do Hotelu Julia, který bude naší další základnou. Vede ho bodrý domácí Hugo. Směje se od ucha k uchu, vtipkuje, radí kam zajít. Když se ptáme, kde se dá zajistit výlet na Salar na pozorování hvězd, poví ať jdeme o dveře vedle do Uyuni Tours. Domluva je rychlá. Za 50 dolarů na osobu nás vezmou při soumraku na Salar na pozorování hvězd a fotograf se zrcadlovkou a stativem nám pořídí fotky.
V 5 odpoledne na nás čeká před hotelem Nissan Patrol. V něm řidič a fotograf. Cesta trvá zhruba hodinu a na místo dojíždíme akorát, když zajde Slunce za obzor. Podobně jako ráno předtím není absolutní teplota kdovíjak nízká, ale pocitově je hodně chladno. Nadto máme na nohách holínky. Dělám poslední fotku na svůj malý Canon. Dál už to bude království fotografa Waltera.
První fotky jsou poměrně umírněné, pak ale přijde Walter s tím, že si máme vylézt na auto. A to je teprve začátek.
Následuje poměrně bizarní půlhodinka. Je třeba zabít čas než bude opravdová tma a Walter má veskrze uměleckou duši. Vznikne sada bláznivých fotek, které jsou vyfoceny na minutovou expozici. To už by samo o sobě nebylo v těchto podmínkách žádné lala, náš umělec nadto kolem toho pobíhá s blikajícími tyčemi a na závěr nás ještě přisvícuje.
Pak přijde tma a dojde i na trochu normálnější fotky, které mají reprezentativnější potenciál.
Fotky jsou pěkné, ne že ne, přesto samotný dojem z výpravy může být pro leckoho trochu jiný než jaká jsou očekávání. Aby bylo jasné, co tím mám na mysli, je třeba udělat si trochu exkurz do fyziky a fyziologie. Následující řádky budou platit obecně.
Předně je třeba si uvědomit, že nemůžete mít skvělé pozorování a zároveň skvělé fotky, na nichž budete. Pro skvělé pozorování potřebujete tmu, na kterou si vaše oči zvyknou, naopak abyste byli dobře vidět na fotce, musí vás fotograf přisvítit. I pokud k němu budete zády spolehlivě přisvícení způsobí, že oko se opět adaptuje na světlo.
Pokud chcete pěkné (vlastní) fotky, existuje z toho cesta ven - můžete mít na displeji foťáku červený filtr a fotit pouze oblohu, na druhou stranu i s poměrně drahou technikou se sotva přiblížíte profi fotkám. To už je lepší se třeba domluvit na túře, že uděláte jen několik fotek a pak vám dopřeje fotograf půlhodinu tmy. Zhruba tolik je totiž potřeba, aby si oči na tmu zvykly.
Pak je tu ještě jedna iluze, kterou je třeba vyvrátit: Noční oblohu nikdy neuvidíte tak barevnou jaká je na fotkách. Čip ve foťáku totiž funguje za nízkého osvětlení obdobně jako za dne. Nadto funguje lineárně, tedy dvakrát více světla znamená dvakrát větší jas na fotce.
Oproti tomu oči se za šera přepínají z fotopického do skotopického vidění, jinými slovy - dominantní úlohu přebírají v oku tyčinky a ty jsou méně citlivé na barvy. Vedle toho zrak (a podobně třeba i sluch) fungují logaritmicky a proto vidíme, když je tma jak v pytli a na sítnici dopadá světlo o intenzitě řádově mikroluxů, a vidíme i za denního světla, kdy je intenzita i 100 000 luxů. To je pro foťák problém, proto těžko vyfotíte přímo vedle sebe například Saturn a Měsíc, protože Měsíc je o 5 řádů jasnější. Jde to obejít přes HDR, ale to už je na jinou diskuzi.
Jeden by řek: A stojí to za to, když beztak neuvidím to, co CCD ve foťáku? Rozhodně. Když se dostanete do míst s nejmenším světelným znečištěním, rázem je noční obloha bohatá a jasná. Mléčná dráha je vidět i v odrazech a když tomu dáte chvíli, uvidíte, že Mléčná dráha vrhá stín a že je dost světla na orientaci v prostoru. Po čase si také uvědomíte svoji černobílost vidění, že oblečení, které za bylo za dne barevné, má najednou různé odstíny šedi.
Pro nás tahle show končí zhruba v 9 večer, kdy vylézá Měsíc nad obzor a my se vydáváme zpět do Uyuni. Tím naše dobrodružství v jihozápadní Bolívií končí. Míříme do La Pazu. O tom příště.
