Největší solná pláň světa. 10 500 kilometrů čtverečních, což je více než Korsika a Kypr nebo o jen trochu méně než Středočeský kraj. Tady strávíme skoro celý den. A pak i noc.
Druhé ráno na altiplanu je taky tvrdé, ale tentokrát jinak, protože budík zvoní už ve 4. Není extrémně chladno, je dokonce nad nulou, ale vyfukuje tak, že byste řekli, že mrzne. Když se vydáváme na cestu, připadám si, jako bych jel spíš na Špicberky - matrioška ze 4 vrstev oblečení způsobuje, že se sotva hýbu.
Nezní to zrovna neodolatelně, ale stojí to za to. Na prázdné místo uprostřed pláně přijíždíme zhruba v 5:30. Jsme poprvé na pláni. Při rozbřesku. A obloze dominuje couvající téměř plný Měsíc.
Po pár minutách to propukne. Jsme na enormně rovné ploše, což se těžko zachycuje, přesto to stojí za to zkusit.
Sekundy po rozbřesku má stín několik stovek metrů..
..a rychle se zkracuje.
Na solné pláni se vám částečně rozboří představa o perspektivě. Vzduch je řídký a vlhkost malá, a proto si začnete klást otázky ve smyslu: je to nízké a blízko nebo vysoké a daleko? Kupříkladu na následující fotce je sopka Tunupa, která má 5432 metrů, pročež je o více než 1750 metrů nad rovinou solné pláně. Můžete si tipnout, jak je sopka daleko.
Kdybychom fotku nazoomovali, byl by na fotce vidět i malý brdek v centru solné pláně v jedné ose se sopkou. Jmenuje se Incahuasi. Je to zelený ostrov uprostřed slané pustiny plný kaktusů. Kaktusy rostou rychlostí 1 cm za rok, jinými slovy ty nejstarší z nich jsou i 400 let staré.
Odtud je to Tunupě ještě 45 kilometrů. Od předchozí zastávky to bylo dokonce 70 kilometrů. Je čas na snídani a po ní na hrátky s perspektivou. Na to já moc nejsem, přesto pár ukázkových příkladů bizáru ze Salaru nabídnu.
Pokud neřešíte peripetie s hloubkou ostrosti, není problém stvořit fotku, na níž se není moc o co opřít, a tak nelze ropoznat, z jaké vzdálenosti fotíte.
Jindy ta iluze optimální není a vznikají spíše bizarnosti.
A ty je mnohdy možné provázat s “making of” fotkami
Jestliže první den na cestě byl trochu ve spěchu mezi těmi nejkrásnějšími scenériem a druhý byla pozvolná kochačka, na Salaru to chvilemi připomínalo podivnou exhibici. Zpětně se tomu trochu směju a to si ani nemusím pustit video, jak po jednom vyskakujeme z tuby Pringles.
O kousek dál je nejstarší solný hotel na solné pláni. Je to takřka opuštěná ruina. Hotel už dávno nefunguje a v době naší návštěvy nefunguje ani bar.
O poznání lépe to vypadá venku. Slávu místa na chvílu obnovila Rally Dakar, která tudy projížděla v roce 2018. Po ní zůstaly půvabné sochy a plácek s vlajkami účastníků rally.
Zhruba v poledne se dostáváme na hranu solné pláně. Ve vesnici se zastavujeme v malé boudě, kde nám pan domácí Juanito, vysvětluje strukturu geologických vrstev solných hornin - z čeho se dělá zdivo a co jde na přečištění a přepečení pro účely výroby kuchyňské soli. Na konci prohlídky si můžeme koupit kuchyňskou sůl, kilo za 2 boliviano.
Poslední zastávkou v rámci naší společné túry je hřbitov vlaků. Jde o pozůstatek hornické zlaté horečky, která započala v 19. století a pak náhle skončila ve 40. letech 20. století. Hřbitov je více než kilometr dlouhým pásem vraků a areál není nijak chráněn, proto tu vlakoví nadšenci mohou strávit spoustu času.
A protože areál není chráněn, mašiny nejsou v rozkladu jen vinou koroze ale i přičiněním místních. Dlužno dodat, že mnozí z nich dělají umění.
Na hřbitově vlaků túra končí. Očekávání byla velká, přesto byla s přehledem překonána. Až na nás dva se všichni účastníci hned plánují rozprchnout z Uyuni. Naše plány jsou trochu jiné a rezervujeme si v Uyuni hotel, abychom večer mohli jít na pozorování hvězd.
