Vysokohorská poušť, žádná civilizace, žádný asfalt, jen prázdnota. A v ní vulkány, jezera všech barev, gejzíry a bublající bahno. Co víc si přát?
Altiplano. O něm bude tento a několik dalších dílů. Jde o náhorní plošinu s průměrnou nadmořskou výškou 3600 metrů. Ze severu ji ohraničuje jezero Titicaca, z jihu poušť Atacama. Ze západu a východu pohoří Cordillera Occidental, resp. Cordillera Real.
My vstupujeme na Altiplano přes Paso Hito Cajon jako součást třídenní túry s Cordillera Traveller. Ne, že by se sem jinak dostat nedalo, přesto cesta těmito končinami je náročná natolik, že potřebujete auto z kategorie Toyota Land Cruiser nebo motorku s obdobnou prostupností terénem. Na kole nebo pěšky překoná trasu jen pár odvážlivců ročně. Nadto ani překonání hranic není triviální.
Organizovaná túra má celou řadu výhod. Předně poznáte podobně smýšlející tvory, kteří se rozhodli, že se za cenu těžkých nocí v čtyřech tisících vydají na cestu do nejvýše položené pouště světa. A s těmi si rozhodně máte co říct.
Je nás celkem 12. Průvodce je Enrique, vystudovaný architekt ze Sucre, který je ale dnes na plný úvazek průvodcem. Někdy dělá vícedenní túry jako je tato, jindy je vůdcem při výpravě na některý z vulkánů. S ním je Omar, řidič s ďábelským smyslem pro humor, o tom později, který sice neumí anglicky, ale pořád solí dokola hity 90. let, a proto mi I will always love you od Whitney zní v hlavě ještě dnes.
Desítku cestovatelů krom nás dvou tvoří poměrně rozmanitá skupina. Persy ze Shrewsbury dodělala bakaláře v Newcastelu a cestuje na vlastní pěst po Jižní Americe, Sian a Becca jsou spolužačky ze studií, také z Anglie. Andy a Jane jsou ze Severního Irska, on dělá akustické simulace, ona učí na základní škole. Cestují už několik měsíců, pár týdnů nazpět přeletěli přes Pacifik. Podobnou vizi mají i Katharina a Marc ze Švýcarska, jen plán se trochu liší. Posledním do party je André z Ria, který pracuje v Petrobrasu. Se všemi je prostor hodit řeč v následujících třech dnech.
Dostat se přes hranice trvá asi tak půl hodiny. To máte výstupní razítko, zaplacení vstupu do národního parku, vyplnění příjezdového formuláře, vstupní razítko. Nic hrozného, ale když je vás 12, protáhne se to.
Ale hned za hranicemi se to rozjede. První zastávka je Laguna Blanca. Barví ji směs soli a boraxu a žijí kolem ní andští plameňáci, kteří mají téměř až bílou barvu. Obecně je zažitá představa, že plameňák je růžový, nicméně plameňákovi dává barvu strava z planktonu bohatá na betacaroten. Stačí, aby se přesunul do míst, kde je ve stravě betacarotenu méně, a on rázem bledne.
O pár kilometrů dále je Laguna Verde. Jde v zásadě o extrémní případ vedlejší bílé laguny. Voda je mělčí a boraxu je v ní více. Čím více fouká, a že tu fouká hodně, tím se vlny na jezeře více víří a voda má zelenější barvu. Plameňáci tu nejsou, protože voda jezera je už pro ně toxická. Zato má jezero impozantní výhled na Volcan Licancabur, který s takřka 6000 metry ční nad okolí.
Po procházce kolem jezer nasedáme do auta a míříme na jedno z nejvýše položených míst této cesty. Tím je Salvador Dali Desert - poušť, která dostala svoje jméno pro svoji podobnost s obrazy mistra surrealismu. Jde o nejvíce pustý prostor na naší cestě, kde je navíc bezvětří. Je to podobné jako když jste v akustické laboratoři. To ticho až ruší. Jediné, od čeho se může odrážet zvuk, jsou vaši společníci.
A protože jsme v listopadu mezi rovníkem a obratníkem Kozoroha, při poledni téměř nevzniká stín. I to působí skoro až rušivě a antiintuitivně.
Stačí popojet o pár kilometrů dále a jsme u termálních pramenů, které působí docela turisticky. V sousedství bazénků s 35 stupňovou vodou stojí hotel s restaurací. Vedle bazénku je převlékací budka. Není to žádná masovka, koneckonců ani signál tu není, přesto náhlá změna překvapí.
Ale za pár dalších kilometrů je zase vše jinak.
Sol de Mananaje ještě surreálnější než poušť Salvadora Dalího. Opět se dotýkáme hranice 5000 metrů nad mořem a opět jsme u termálních pramenů, akorát, že tentokrát to nejsou kouzelná jezírka ale devadesátistupňové toxické lázně, které pozvolna upouštějí páru.
Při odpoledni nás čeká poslední tahák dne. Laguna Colorada se sytě rudou barvou. Žijí tu velké kolonie plameňáků všech tří druhů (chilský, andský a James), kteří se živí červenými řasami, mezi nimiž jsou ostrovy boraxu.
Kolem Laguny Colorada jsou i první souvislejší pásy vegetace, pročež se tu objevují i alpaky, které kolem ožírají trávu.
Den končí ve trochu spartanském ubytování ve vesnici Chico ve výšce 4200 metrů nad mořem. Druhý den na túře bude trochu jiný. Po těch největších tahácích nás čeká překvapivě rozmanitá jízda.
