Za mnou je takřka 7 měsíců pobytu v Baskicku, během nichž jsem psal tento blog. Některá témata se do předchozích dílů nevešla nebo postřehy přišly až po jejich napsáni. Tento díl tak bude mixem postřehů z celého pobytu.
Když jsem v září opouštěl vlast, věděl jsem, že jedu sice do jedné z nejchladnějších a nejdeštivějších částí Pyrenejského poloostrova, nicméně neočekával jsem, že konfrontace s klimatem bude tak drsná. Přišla nejchladnější zima za posledních 35 let, která přinesla sněžení jak do celého Baskicka, pobřežných oblastí nevýjimaje, tak třeba i do Barcelony. Zima ale obnažila i hodně dalších specifik, která by jinak tolik nevynikla.
První dva měsíce jsem dojížděl z Vitorie-Gasteiz do práce poblíž Duranga, a to přes průsmyk Urkiola. Už v říjnu tam běžně teplota klesala k nule a já se tak rozhodl, že se přesunu od listopadu blíže k práci. Kolegům přišlo divné, když jsem argumentoval, že jezdit na letních pneu je v těchto podmínkách nebezpečné. Jeden z mých nadřízených se mi vyloženě vysmál - řekl, že tady přece nesněží, tady nikdo zimní pneu nemá, to je tak možná u vás ve střední Evropě, ale toto není severní pól (ano opravdu použil příměr k severnímu pólu). Tím spíš to pro mě byl veselejší pohled, když přišel 1. prosince první sníh. Najednou auta po dálnici jezdila čtyřicítkou.
V jednom z dílů jsem zmiňoval, že se tu moc netopí. Teď jsem 3 měsíce strávil v nezatepleném bytě připojeném na centrální vytápění. Vytápění, které jelo zhruba od 14:00 od 22:00, bylo sotva schopno vytáhnout teplotu na 20 stupňů. Ráno jsem se tak běžně po chladnějších nocích probouzel do 16 stupňů. Ne jinak tomu bylo na předchozím bydlení. Tam jsem měl spory se spolubydlícími, kterým jsem měl problém vysvětlit, že mít v bytě 20 stupňů je normální. Jenže oni, že to je drahý.
Tyhle dva příklady docela dobře reflektují místní mentalitu. Místní tu mají spoustu věcí na háku. Užívají si života a nemyslí dopředu. Nemyslí ani moc koncepčně, příkladem je izolace budov, která by měla svůj význam i při parném létě, ale ani například při budování infrastruktury (k tomu se ještě později vrátím). Když přijde problém, ze všeho nejdříve se diví. Tím problémem může být sníh, ale ve větším měřítku i ekonomická krize.
To, jakým stylem se pak popasují s problémy, už závisí na nastavení životních priorit jednotlivců. V Baskicku, potažmo celém Španělsku, má ale pořád vysokou prioritu ono užívání si života. Tam, kde by si našinec raději utáhl opasek a přitopil, místní navlečou další vrstvu a spí v mikině s čepicí na hlavě. Krásně to vystihuje jedna scéna z filmu Atame! od Pedra Almodovara z roku 1989, kdy hlavní hrdinka sleduje reklamu na penzijní společnost. Je tam španělská důchodkyně, která žebrá, zatímco němečtí důchodci si užívají na Benidormu - letovisku poblíž Alicante. Pointu vám neprozradím, raději se sami podívejte.
No a k infrastruktuře? Na tu jsem si stěžoval už v předchozích dílech, ale dnes, s odstupem, bych si ještě přisadil. Kombinace horkokrevných Španělů s laxním přístupem k pravidlům a naprosto chaotické infrastruktury včetně značení dělá své. Na zelenou vlnu si nechte zajít chuť. Silnice jsou narvané semafory, které mají své naprogramované cykly. Semafor jen pro přechod pro chodce, který by byl na zmáčknutí? Ale kdeže, cyklus zastaví provoz jak v té největší špičce, tak i uprostřed noci, přestože chodci nikde nejsou. Semafor kvůli přechodu pro chodce na výjezdu z kruhové objezdu? Proč ne? Sice to kruháč ucpe, ale co na tom. Řidiči počkají, byť nikde žádný chodec není. Nebo ne?
Odpověď zní, jak kdy. Řidiči totiž mají tendence spíše jezdit podle světel chodců než svých. Běžně je tak k vidění, že se rozjíždí tři sekundy předtím, než jim padne zelená (to platí i pro veřejnou dopravu). A funguje to i naopak. Zrovna včera se mi stalo, že jsem projížděl takový semafor na oranžovou. Asi každého by, jako mě, překvapilo, že se za mnou přes semafor protáhly ještě 3 auta.
Když ale z těch hlavních cest sjedete a vydáte se na klikaté cesty po kopcích, je to lahoda. Někdy se říká, že Španělsko má nejlepší silnice v Evropě. Něco na tom je, na druhou stranu je potřeba si říci, že tam, kde je hodně vlhko, moc často nemrzne a naopak. Silnice tak ve Španělsku nedostávají zdaleka tak zabrat jako u nás.
Mám-li doporučit konkrétní cesty, vypíchnu dvě, které jsem prozatím nezmínil. Silnice BI-3732 z Galdakaa na Monte Artxanda je znamenitá. Cesta se hezky vlní a střídají se tu výhledy na Bilbo a na údolí Deria. To BI-3755 podél Trapagaranské lanové dráhy vypadá, že je jen vyskládána ze serpentin. Není ale tomu tak. Cesta je nesmírně členitá a nepředvídatelná, a jsou z ní krásné vyhlídky na celou aglomeraci.
Vrátím se ale ještě k národní mentalitě. Baskové jsou národ hrdý, ale s tou hrdostí to není tak jednoduché. Jsou hrdí i na španělském dobivatelské úspěchy - na Cortéze, Pizzara, Kolumba i Vespucciho. Jsou to pro ně hrdinové a přestože se nechovali k původním obyvatelům zrovna v rukavičkách, nebyli to přece oni, kdo jim tak ublížil, ale infekční nemoci, které k nim zavlekli. Alespoň tak to oni vidí
Se Simonem Bolivarem je to jiné. Ten byť z Baskicka přímo nepocházel, svůj původ nezapře. Ve vesnici Ziortza (španělsky Bolibar) má sice své muzeum, ale místní se k němu zrovna moc nehlásí.
Nemůžu opomenout ani současnou situaci. Nikomu asi neukniklo, že v Katalánsku je posledních pár měsíců docela živo. Z dálky to může vypadat, že se situace uklidnila, přitom Katalánsko je tlakovým hrncem, který může kdykoli zase upustit páru nebo rovnou vybouchnout.
Co si ale málokdo uvědomuje, jak zásadní roli v tomto sehrála, nebo spíše nesehrála, Evropská unie. Její pověst je tu nedobrá. To souvisí i s krizí a pokrizovým vývojem, kdy si už dnes kdekdo uvědomuje, že euro spíš ublížilo než pomohlo. Poživačným Španělům totiž umožnilo si půjčovat levně, což vedlo k nezodpovědnému utrácení v době konjunktury. To nakonec vedlo až k přehřátí stavebního sektoru, který je tradičně velmi citlivý na ekonomické cykly. Na druhou stranu peníze se prošustrovaly v konjunktuře za infrastrukturu, takže je ve výsledku situace pořád lepší než v Řecku.
Dnes reputaci EU nepomáhá ani řešení, resp. neřešení, migrační krize. A k tomu se teď přidala Katalánská krize. To, jak v tom Brusel Katalánce vymáchal, se nezapomíná a v lidech to zůstane. V Baskicku, které citelně podporuje Katalánské separatistické chutě, je situace sice klidná, ale to můžu říct já, z pozice té, že tu žiji. Někdo, kdo sem přijede a uvidí nápisy “amnista” nebo “independentzia”, kdo uvidí všude baskické vlajky, ale ty španělské jen na úřadech, ten by si mohl myslet, že taková pohoda to není, že jde spíš jen o klid před bouří.
Osobně si myslím, že bouře příjde a Baskové jsou zrovna ti, ve kterých mohou bouchnout saze. Na ulici dnes narazíte na mládež bavící se arabsky podobně často jako na mládež bavící se španělsky. Hidžáby, nikáby a burky potkáváte úplně běžně i bez toho, abyste museli zalézat do “horších čtvrtí” a skoro každý supermarket má svého statného mladého afričana ze Sahelu s napřaženou pravicí v níž drží poloprázdný kelímek a říká každému, kdo jde kolem, buenas tardes (druhé slovo se pochopitelně mění dle denní doby). Všechny tyhle dojmy se zesílí chodíte-li do práce na pozdější hodinu a máte tak možnost se ocitnout na ulici kolem desáté dopolední.
Večer se pak k tomu přidávají nutiči a dealeři, opět především afrického vzezření. Dokud postávají na ulici před výstavkou cetek a padělaného zboží, mávnete nad tím rukou, když ale začnou obcházet bary a nutit vám fet, už to přestává být legrace. V téhle atmosféře mám pocit, že stačí jeden incident a bude tu dusno, hodně dusno. To je ale téma na jiný blog, který už moc cestovatelský nebude a já bych chtěl končit pozitivně.
Ve dvaceti blozích jsem ukázal, jak vypadá život v Baskicku a co je tu zajímavého k vidění. Myslím si, že to je dobré místo pro život, byť určitá specifika mohou být těžší na zkousnutí. Na jednu stranu jsem rád, že odtud odjíždím, na druhou stranu bych byl rád, kdyby Baskickou zůstalo takové jaké je. Okouzlující a svým způsobem i svérázné.
