Slyšeli jste někdy o jaderné elektrárně Lemoniz? Nebo o jaderné elektrárně Zwentendorf? Ne, nejsou to zapomenuté jaderné havárie, ale i tak to jsou tragédie. Minimálně pro ty, co jsou aspoň trochu zastánci jaderné energetiky.
Vždy jsem byl velkým zastáncem jaderné energetiky. Samozřejmě bych rád kolem nás viděl efektivnější termonukleární reaktory, ale to je hudba hodně vzdálené budoucnosti. Jádro sice nese svá rizika, ať už z důvodů nesprávné obsluhy (Černobyl, byť nutno dodat, že nebyla to jen vina “lidí na místě”, ale i vina nevhodné konstrukce a zatajování důležitých informací před operátory) nebo z důvodu nevyzpytatelnosti přírodních živlů jako ve Fukušimě (i zde by se dalo hovořit o vhodnosti zvolené lokality vzhledem ke statistikám výskytu tsunami).
Navzdory všem rizikům je potřeba si říct, že jádro je momentálně tím nejlepším, co máme a to i z čistě ekologického hlediska. Ne každý totiž má za barákem velehory jako Norové (Rakušané se rádi ohánějí svým ekoaktivismem, ale hádejte, odkud berou elektřinu přes zimu, když jim sníh netaje a průtoky řek uvadají). Albánci sice také "jedou na vodu", ale je to za cenu značných výkyvů napětí v síti a mnohdy i úplných výpadků.
Zmíněné elektrárny Lemoniz a Zwentendorf spojuje to, že byly dokončeny, ale nikdy nebyly uvedeny do provozu. V případě rakouské elektrárny Zwentendorf to bylo vinou ekoaktivismu. Zvedla se nevole aktivistů, a tak v roce 1978 kancléř Kreisky vyhlásil referendum, které spojil se svým setrváním ve funkci. Referendum bylo těsné, ale Rakušané řekli ne (kdoví jestli spíš elektrárně nebo kancléři) a investice, z dnešního pohledu v řádu miliard eur, vyšla vniveč. Paradoxem je, že kancléř setrval ve funkci nehledě na výsledky referenda. Místo zmíněné jaderné elektrárny se vybudovala tepelná elektrárna obdobného výkonu. Přitom aby tepelná elektrárna dodávala stejný výkon jako jaderná, potřebuje přibližně o 4 řády více paliva (míněno v kilogramech), o zplodinách ani nemluvě.
Zpátky k Lemoniz. Elektrárna, ležící zhruba 10 km na západ od letoviska Bakio, začala být budována ještě za vlády generála Franca. Mělo se jednat o elektrárnu typu PWR, tedy s reaktorem, do něhož je vháněna voda pod tlakem a v primárním okruhu nedochází ke změně skupenství. Hodně zjednodušeně by se dalo říct, že jako v Dukovanech a Temelíně, jen bez chladících věží (proti tomu Zwentendorf je typu BWR, který je konstrukčně snazší, ale náročnější na bezpečnost). S celkovým výkonem 1800 MW mělo jít o zásadního energetického hráče ve Španělsku.
Franco padl a ETA chytila druhý dech. Zvedla se obrovská vlna nevole. Zatímco v Rakousku šlo alespoň z části o konflikt idejí (jádro ano vs. jádro ne), tady se hrálo na čistě politickou, resp. nacionální strunu. To, co ETA předváděla, byl čistokrevný terorismus. Provedli několik útoků přímo na staveništi, unesli a zabili hlavního inženýra a později i jeho nástupce.
V důsledku tohoto dění skončili veškeré přípravy v září 1984 (necelé dva roky před Černobylskou havárií) a jaderná elektrárna začala být pozvolna rozebírána.
Přesuňme se do současnosti. Osobně jsem nemohl odolat možnosti Lemoniz, který jsem překřtil na „Černobyl bez radiace“, navštívit. Informací o aktuálním stavu jaderné elektrárny je pomálu, proto bych se s vámi o ně rád podělil.
Elektrárna je soukromým pozemkem. Ze dvou stran je obklopena skálou, z jedné strany údolím, přes nějž vede příjezdová cesta, ze čtvrté strany je moře, od něhož je oddělena ca 15 metrů vysokou betonovou zdí. Vše je alespoň jedenkrát oploceno, ale vzdálíte-li se od parkovišitě směrem k hrázi, plot je jen jeden.
Nebudu vám tu dávat konkrétní návody, jak se dostat dovnitř, ale zároveň nebudu tvrdit, že to nejde. To, co vás čeká vevnitř, je působivé a depresivní zároveň. Nutno ovšem dodat, že do samotných budov se nedostanete. Všechny průchody a vchody jsou zazděné nebo zamčené a vám zbývá jen možnost chodit po silnicích mezi budovami, nebo lézt na stožáry s reflektory a kamerami.
Vše je poznamenáno působením 35 let vlhkosti a nekontrolovaného bujení plevele. Pravda, kdeco bylo rozebráno. V areálu nejsou trafa a dokonce ani některé přidružené budovy. Co se dalo snadno demontovat, je pryč, a zůstaly v podstatě jen betonové budovy a některé zděné budovy.
Tušíte, že to má nějaký háček? Tušíte správně. Krom toho, že to je soukromý pozemek, je to i střežený pozemek. Není střežený důkladně. Nechybělo mnoho a ani bych nevěděl, že je střežený. Takhle jsem měl za cenu jedné a půl hodiny mého času možnost opustit elektrárnu tou nejbezpečnější cestou, tedy hlavním vchodem, zatímco policisté museli přelouskat moji adresu trvalého bydliště, která rozhodně diakritikou nešetří.
Otázka "O" by mohla znít, doporučit či nedoporučit. Je to úchvatné místo, kde je ticho a prázdno. Z ticha vás vyrušují jen racci a příboj v dáli, tedy nejpozději do chvíle, kdy se objeví pickup s dvěma sekuriťáky. Je to betonová džungle bestiálních rozměrů. Některé okenní tabule jsou vysklené a vlají z nich závěsy, zkorodované plechy jsou na hranici utržení, a tak vlají jen tak ve větru. Celé je to hodně bizarní podívaná. Máte-li prostory tohoto typu rádi, chce se mi říct, že není nad čím váhat. Jinak nadchnou ruiny elektrárny asi jen nadšence z technických oborů.
Má otázka "O" spíš zní: Proč je takový areál totálně uzavřen veřejnosti. Byly-li by umožněny prohlídky s průvodcem (včetně prohlídek vnitřních prostor), určitě by o to byl zájem a eura by se sypala. Nebezpečí pro návštěvníky je minimální. Strážníci se mi sice snažili nakukat, že tam je radiace, já jim oponoval, že radiace je všude a kdyby tam elektrárna nestála, radiace by byla stejně marginální.
Na mysli mi vyvstává to absurdní srovnání s Černobylem, kam jezdí organizované zájezdy, které umožňují se dostat do míst, které byly v minulosti vysoce kontaminované a jejich nehostinnost je mnohem větší než v případě betonové džungle prorostlé plevelem. A nemusíme jít ani do Černobylu, resp. Prepjati, i dříve zmíněný Zwentendorf je otevřený veřejnosti a jednou týdně se pořádají prohlídky s průvodcem.
Přijde mi to škoda, a i když vím, že to odtud těžko změním, aspoň to zkusím touto cestou.
