Arménie - 9. díl: Podél Ázerských hranic

Za průsmykem Vorotan na nás čeká nejodlehlejší část Arménie sousedící s válečnou zónou, nezvyklá směs památek a také nevyzpytatelné počasí.

Přejíždíme průsmyk hned ráno. Kdo má o druhém nejvyšším silničním průsmyku romantickou představu vycházející z krás alpských vysokohorských silnic, může tu být trochu zklamán. Tak jako na spoustě míst v Arménii kazí krásné výhledy řady drátů vysokého napětí, na nichž je nádherně vidět, jak nekoncepčně se energetická infrastruktura budovala. Po řidičské stránce sice silnice má co nabídnout, nicméně je to páteřní komunikace do Íránu, proto cestu zpestřuje celá řada čoudících íránských kamionů s emisní normou někde hluboko v mínusu. Stačí ale popojet pár kilometrů a dojem je úplně jiný. 

První místo za průsmykem, hodné zvýšené pozornosti, je Shaqi. To je známé 18 metrovým vodopádem v jeho sousedství, který má na arménské poměry nebývale velký průtok. K vodopádu vedou dvě příjezdové cesty, shora a zespoda. My postupně zkoušíme obě a je z toho překvapivě velké dobrodružství.

Shora se dá přijet od města nebo z hlavní silnice. Cesta z hlavní silnice je v mapě silnější, proto volíme ji. Trasa se ale ukáže jako tvrdý oříšek, kdy nás po poměrně strmém klesání zavede k brodu přes řeku, která vodopád napájí. Průjezd řeky byl docela vypjatou chvilkou, naštěstí já i Lada Niva jsme obstáli. Jeden by si řek, že ho bude alespoň čekat plnohodnotná satisfakce v podobě výhledů na vodopád. Brzy ale zjišťujeme, že shora toho není mnoho vidět. Přesněji řečeno, skoro nic. Můj závěr tak je, sem jet nedoporučuji.

Přejíždíme na příjezdovou cestu zespod, který je klasickým nezáludným arménským tankodromem, který končí na malém parkovišti. Odtud je to k vodopádu ani ne 5 minut chůze. Jako na spoustě míst v Arménii, ani tady nikdo není. Z čeho my máme radost, z toho je chmurný stánkař na prázdném parkovišti

Další zastávkou je Zorats Kater, arménský Stonehenge. Kameny jsou roztroušené v geometrickém uspořádání a patrně primárně sloužily před 4000 lety jako astronomická observatoř. Později byl areál využíván jako nekropole a hradiště. 

Spíše než místo samotné je zajímavá jeho kulisa. My jsme tu bohužel v době, kdy je chladno a větrno, a tak raději sjíždíme na oběd do Sisianu do restaurace Basen. Paní domácí mluví pěknou angličtinou. Dozvídáme se od ní, že byla první studentkou z provincie Syunik, která jela v devadesátých letech na výměnný pobyt do USA. Později v Sisianu rozjela restauraci, kterou vede se svým manželem.

Ptám se ji na off-roadovu cestu do Kapanu přes Darbas, kterou některé mapy ukazují jakoby to byla páteřní komunikace. Říká nám, že je to těžký terén, že cesta vede až do 3000 metrů nad mořem a patrně bude zničena. Radí volit cestu do Tatevu přes Ltsen, kde se zpevněná cesta nyní rozšiřuje na novou asfaltovou komunikaci 

Na cestě k Ltsenu se počasí kazí a na místě, za slabého deště, zjišťujeme, že se tu opravdu staví, nicméně cesta je neprůjezdná, blokují ji bagry a i nebýt nich by bahnitou cestu nešlo projet. Silnice má vysokou prioritu, protože má být alternativou k páteřní komunikaci mezi Gorisem a Kapanem, která se povážlivě kroutí kolem hranic mezi Arménií a Karabachem. Nicméně rušno tu zrovna není a je těžké odhadnout, kdy bude hotovo. Vracíme se  přes Vaghatin na hlavní cestu směřující dále na jih. Sama cesta z Vaghatinu je dosti vypečenou zkratkou, cesta je kamenitá, místy dost rozbitá, ale Lada to zvládá a za ty výhledy to stojí.

Na hlavní silnici nás čeká úplně jiná záludnost. Jak se blížíme k Tatevu pomalu ale spolehlivě se noříme do bílé tmy, která nás v tomto regionu už neopustí. V jednu chvíli vidím jen dvě přerušované čáry před sebou. To je trochu jiná řidičská výzva. Co z toho, že k Tatevu vedou nádherné serpentiny. Užívám si je jen u dna kaňonu, kde je viditelnost slušná, nahoře v Tatevu už je zase bílá tma.

V Tatevu je nám útočištěm jeden z B&B, kde si domlouváme i večeři. Opět se podává pstruh, tentokrát máme ale navíc nezapomenutelnou socializaci s panem domácím. Samuel, který svojí manželku oslovuje ženuško, sice nevládne angličtinou, ale je jedním z těch, se kterým se prostě domluvíte. Vypráví o tom, že mají 3 děti, syna v Ulan-Ude, dceru v Gorisu a syna v Kapanu. V mezích naší jazykové bariéry si povídáme. U toho teče víno a lítá jeden panák meruňkovice za druhým.

Ráno ale překvapivě těžké není, jen ho trochu kazí, že máme opět výhled tak akorát na bílou tmu. Beztak jdeme do Tatevského kláštera, který má podmanivou atmosféru i v tomto nečasu. Nikdo tu není a krom privátu mnichů můžeme kamkoli. Náš závěr je, že se sem musíme vrátit. Proto, abychom viděl výhledy na okolní hory i proto, že musíme oželet plán jet dále na jih, kde je podobně deštivo.

Místo toho se vydáváme směrem ke Gorisu. Po cestě nás čeká menší dopravní kolaps způsobený iránskými kamiony. V důsledku pnutí na Karabachu totiž tudy jezdí transit, přestože kopce jsou tu strmé a místy bez asfaltu. Od poněkud vypjaté situace na nechtěně páteřní komunikaci nabízí odpočinek aspoň krátká návštěva kaňonu řeky Vorotan, která tudy stéká od průsmyku směrem do Karabachu.

Protože Goris toho nenabízí mnoho, další zastávkou je starý Khndzoresk, město postavené ve skalách obývané až do 80. let minulého století. Místní si tu budovali obydlí ve skalách z měkkých hornin. Chtěli jste novou místnost? Vzali jste krumpáč a vydlabali jste si ji. Obydlí měla celoročně stabilní klima a od 30. let byla elektrifikována. Šlo o dokonale soběstačnou vesnici. Byť tu žilo na začátku 20. století přes 8000 obyvatel a šlo tak o největší vesnici východní Arménie, v druhé půlce 20. století přestávala stačit a její koncept se nelíbil ani politickým elitám. Poslední ránu ji zasadilo na konci 80. let zemětřesení.

Dnes jde o volně přístupný areál rozdělený na dvě části spojené visutým mostem. K navštívení je tu malý kostelík nebo muzeum, kterým provádí místní, který se ve starém Khndzoresku narodil. Jako každá správná návštěva i tato končí frťanem.

Tím, že nám ani tady nepřeje počasí, mnoho času tu nepobydeme. Raději jedeme zpět do centrální Arménie. Poblíž Sisianu se opět vynořujeme z bílé tmy. Po prázdné cestě se přesouváme až na průsmyk Selim, kde je jedna z nejzachovalejší karavanních stanic vůbec.

Důvodem pro její zachovalost je její odlehlost, díky které nikdy nebyla rozebrána na stavební materiál. Jde o budovu z roku 1332, která se skládá ze 3 síní, jedné velké uprostřed a dvou menších po stranách. Je to vskutku působový prostor, kterému dodává atmosféru přítmí.

My tu potkáváme dálkové cyklisty, což je důkazem, že i dnes budova slouží stejnému účelu. Před budovou stojí žigul s pojízdným hokynářstvím. Obchod vedou Armen a Anna a mají tu všechno možné od ovoce, přes všemožné cetky, magnetky až po domácí pálenky a domácí koňak. Poté co si pár drobností kupujeme, jsou nebývale družní, což vede až ke společným fotkám před jejich obchodem.

Za Selimem na nás čeká Sevanské jezero. Největší jezero Kavkazu s působivě nestabilním počasím. O něm v posledním díle.