Sólo off-road má svá úskalí a proto je nejlepší se do něj pouštět jen tam, kde víte, do čeho jdete, tam, kde vám místní poradí. Kolem Yeghegnadzoru je vhodných tras několik. A jedna z nich vede dokonce přímo do sopky.
Je jasné ráno a my dostáváme na verandě paní Gohar královskou snídaní. Ptám se, zda-li bychom mohli setrvat další noc a večer od ní dostat i večeři. Souhlasí. Říká, že kapacity má volné, protože na bookingu už dnes nabízí jen pár pokojů, že je raději, když hostí turisty na doporučení těch, kteří už u ní byli.
Nápad setrvat vzešel z toho, že jsem tu viděl několik nabídek na offroadové výpravy. Ptám se paní Gohar na konkrétní trasy. Po konzultaci se svým bratrem nám ukazuje, kam se vydat a kam raději ne.
Na malém prostoru stíháme 3 trasy za jeden den. První vede na Spitakavor, ke kostelíku vysoko nad městem, kde je pochován zachránce národa Garegin Nzhdeh.
Samotnou cestu není těžké trefit. Z hlavní komunikace na ni vedou cedule.
Cesta trvá ani ne hodinu a to jen proto, že zastavujeme na několik výhledů. V Ladě řadím redukci, ale to ani tak ne proto, že by to bylo nutné, ale spíše z pohodlnosti, protože s kratšími převody je snazší udržet ty správně otáčky.
Těsně před koncem, kdy už na Spitakavor je i vidět, na křižovatce tvaru vidlí zabočíte vpravo.
Chcete-li od Spitakavoru pokračovat dále ke Shatinu, je třeba na této křižovatce pokračovat rovně do strmého kopce, levá cesta, ač vypadá lépe, po pár metrech končí u samoty..
My se prostřední cestou ve snaze dokončit okruh vydali, nicméně nakonec jsme se raději vrátili, protože nás vedla k příkrému klesání, které jsme vyhodnotili jako neúměrné riziko vzhledem k tomu, že paní domácí dala jasně najevo, že tuto cestu projetou nemá a Achillovou patou naší Nivy jsou pneumatiky.
Ve světle této zkušenosti působí docela bláznivě následujcí výprava na vrchol sopky Vayots Sar. Cest k vrcholu je více, k patě sopky ale nakonec vedou dvě a na vrchol jediná. Volíme cestu přes Herher a Karmašen.
Herher je obklopen rezervací. Je to bohem zapomenutý kraj, kde se není kde ubytovat nebo kde nakoupit. I v samotném Herheru je toho ale překvapivě hodně k vidění - přímo ve vesnici je trojlodní bazilika, hned za ní dvojkostel nad roklí obklopenou chačkary.
To Karmašen je už dosti nehostinným místem na otevřené planině, více než 2000 metrů nad mořem. Přesto i zde žijí lidé, kteří se živí především pastevectvím.
Z Karmašenu vedou k sopce dvě cesty. Jižní vede do vesnice Malishka a k vrcholu se z ní odbočuje doprava po objetí sopky. My jedeme severní cestou, která se sice po různu větví, nicméně držíte-li se po levé straně, setkáte se na křižovatce (39°47’49’’S 45°29’21’V) s cestou, která objížděla vrchol z druhé strany
Cesta sem není náročná a nevyžaduje za sucha offroadové vozidlo (zvládne ji crossover typu Dacie Duster), cesta je to prašná, kde se střídá klasický hlinitopísčitý podklad s sopečněpísčítým podkladem.
Od zmíněné křižovatky je to už trochu jiná písnička. Slepá cesta na vrchol sopky vyžaduje řidičovu pevnou ruku. Stoupání je to strmé a byť nejde o těžký terén, není tu mnoho prostoru pro chyby. Nicméně jste-li na to připraveni, pro ten pocit to za to stojí.
Nejen, že vyjedete na vrchol sopky. Můžete sjet i do ní.
Cesta zpět může být opět přes Herher nebo se můžete napojit na cestu, která vede z jižní strany sopky směrem k vesnici Malishka, jíž jsme využili my.
Za zvážení může stát i pokračovat z Kamashenu směrem Goghtaniku resp. k Shatinu. Tuto cestu nám ale paní Gothar nedoporučila. Na satelitních snímcích vypadá slušně, nicméně vzhledem k tomu, že jde o poměrně husté serpentiny, vydal bych se sem spíš v tandemu vozidel nebo alespoň volil opačný směr.
Třetí offroad, který zmíním, je cestou, jak se vyhnout průsmyku Vorotan a vede od přehrady Spandarian do Jermuku. Od hlavní komunikace se na snadno přehlédnutelné křižovatce (39°40’57’’S 45°48’V) odděluje zprvu přímočará cesta.
Jermuk, v němž nevábným způsobem cesta končí, je svojí odlehlostí sám o sobě odtržený od okolního dění a tato nenáročná trasa, dlouhá zhruba 25 kilometrů, je výjimečná především tím, že tak jako málokde zde uniknete bezpečně do naprosté divočiny.
Neuvidíte tu žádné dráty vysokého napětí ani vodovodní roury, které jinak kazí okolí (nejen páteřních) cest a patrně podobně jako my tu nepotkáte žádné auto. My tu potkáváme jen cyklisty, kteří mají náš obdiv. Přec jen jsme zhruba 2200 metrů nad mořem, vysoko nad hranicí lesa a terén je tu tvrdý pro cyklistiku na těžko.
Co nám ale dojem nakonec spolehlivě trochu kazí, je příjezd do Jermuku k monstrózní doutnající skládce. Ta je tak velká, že dost dobře nejde fotkou ani postihnout. A já bych ani takovou fotkou nechtěl kazit tento blog.
K večeru míříme zpátky do Yeghegnadzoru, kde nás čeká hodně neobvyklé setkání. Ráno jsme se bavili v penzionu se Sarah, němkou ze Stuttgartu, která toho času po Arménii cestuje se svojí matkou. Ukazuje se, že je znalcem vína a doporučuje nám vinařství Krya ve vedlejší vesnici Vernashen.
Vinařství vedou manželé. On, Jean-Paul, je Němec, ona, Tatevik, je Arménka přímo z Vernashenu. Poznali se na studiích ve Švýcarsku. Po krátkém telefonátu se potkáváme. Tatevik nám ukazuje vinice, zázemí, o víně mluví tak erudovaně, že není snadné se chytat. Zmiňuje problémy s nedostatkem vody vyeskalované všudypřítomnými úniky a nakonec dojde i na válku a její dopad na řadové Armény.
Sešlost končí ochutnávkou. Krya jde po té nejvyšší kvalitě, nechtějí dělat ve velkém, naopak si chtějí na svém červeném vychovat svoji vlastní klientelu. Zatím jsou na startu a mají jen dva typy vín, nicméně už jen pro ten entuziasmus a přístup k nám, de facto kolemjdoucím, si získávají maximální sympatie. Bereme tři láhve, dohromady za 19 000 AMD, vizitku a dáváme příslib, že jejich dobré jméno budeme šířit dál.
Večer končí u Gohar, která podává zeleninovou polévku a sevanského pstruha. K tomu otevíráme první z vín z vinařství Krya. O moc lepší už to být nemůže.
Další den míříme dále na jih, blíže k Azerským hranicím. O tom příště.
