Stačí přejet průsmyk do provincie Vajoc Dzor a jste v jiném světě. V regionu, který proslavily především nejstarší památky po pěstování vína. Ale nejen to zde ohromí.
Když přejíždíme průsmyk ve výšce 1800 metrů, je už tma jak v pytli. I proto první, co nás v tomto venkovském regionu zaujme, je právě tma.
Podíváte-li se na stránky Coloradské univerzity na atlas světelného znečištění, uvidíte, že většina provincie Vajoc Dzor je v šedé a tmavě modré barvě.
Pro srovnání, v Česku lokality s šedou, tmavě modrou barvou, dokonce ani s modrou barvou nanejdete. Tyrkysovou barvu má Šumava, za modrou nebo tmavě modrou barvou musíte alespoň do Štýrska nebo na Poloniny. Za šedou barvou musíte až na Ukrajinu a tmavě šedá je raritní i tam.
Co to v praxi znamená? Ač budete v blízkosti maloměsta jako je Areni, kam právě míříme, noční obloha je tu nepopsatelně pestrá, čemuž pomáhá i poměrně vysoká nadmořská výška. Obloha je tak jasná, že to lze s dlouhou závěrkou zachytit i mým kompaktem Canonem G9X, tedy foťákem za 10 tisíc. Stačí použít střechu Lady Nivy jako stativ a nastavit 30 sekundovou závěrku.
Poté, co se pokocháme pohledem na hvězdy, jedeme dolů do Areni. Areni je v centru největšího arménského vinařského regionu. Je tu sucho, i na dně údolí jsme stále 1000 metrů nad mořem. Za městem se nachází jeskyně, kde se našly nejstarší archeologické nálezy na světě spojené s pěstováním vína, na což jsou Arméni náležitě hrdí. My sem přijíždíme jen pár dní před festivalem vína, který je každý rok první víkend v říjnu a kdy je ve městě vše vybookované dlouho dopředu.
Jedeme se ubytovat do Areni Tavern B&B. Domlouváme si večerní ochutnávku místního vína a jdeme povečeřet do Vardan Wine House. Restaurace je otevřená, ale nikdo v ní není, přestože jde o velmi dobře vypadající podnik, který je zároveň prodejnou místních produktů. Už teď bych očima jedl.
Nakonec přichází Vardan, pan domácí. Má sice menu v angličtině, nicméně jazykem moc nevládne. Jak bývá zvykem, dáváme si mix malých jídel, od kterých moc nevíme, co čekat. V tomto případě jde o jehněčí Tzhvthik a jehněčí Khashlamu. Oboje je výtečné, což ještě umocňuje domácí červené.
Kolem desáté už nás čekají na ubytování. Mají zrovna rodinnou oslavu, nicméně i tak se nám paní domácí pověnuje. Nabízí tři sklenky vína a jednu sklenici koňaku. Bezpochyby nejzajímavějším kouskem je silné sladké víno, ze kterého je cítit granátové jablko. Není moc nad čím váhat, jednu láhev rovnou kupujeme.
Ráno míříme na největší atrakcí regionu - klášter Noravank. Už jen příjezdová cesta kaňonem je úchvatná. Na jejím konci je klášter postavený ze světlého kamene. Je jasno, chladno a vzduch je suchý. Na konci září v 9 ráno tu není ani noha, přesto je klášter plně přístupný.
Dominantou kláštera je dvoupatrový kostel v jehož druhém patře je středem tamburu zavěšen velký zvon. Návštěva druhého patra ale není pro každého - jde se po schodech na stěně budovy, širokých ani ne půl metru a bez zábradlí. Výška sice není nijak velká, přesto některým z toho může být nedobře.
Z Noravanku míříme hlouběji do jižní Arménie. Míjíme Yeghegnadzor, kam se později budeme vracet za noclehem. Yeghegnadzor je zvláštním předělem - protože do Íránu se vydat nechceme ani nemůžeme a Ázerský Nachičevan s poloválečným Karabachem jsou pro turisty zapovězeny úplně, de facto se za Yeghegnadzorem ocitáme ve slepé, ve slepé, která má více než 250 kilometrů.
Psychologickou hranicí na této cestě je průsmyk Vorotan, který ještě donedávna střežila ruská armáda. Poslední významnou odbočkou před Vorotanem je silnice k městu Jermuk, které rozhodně stojí za návštěvu.
Jermuk je lázeňské město ve výšce více než 2000 metrů nad mořem. Na první pohled tu vidíte, že éra, kdy město žilo z návštěv sovětských papalášů, je dávno pryč. Ruiny střídají luxusní hotely a ty zase střídají neudržované bulváry.
Víc než hlavní dominanta města, široký vodopád bez velkého průtoku, zapůsobí atmosféra sešlého a vylidněného města, která o to více vynikne v podzimních barvách. Přitom Jermuk se objevuje ve všech průvodcích a v celé řadě článků popisujících highlighty Arménie.
Sešlost města koneckonců dobře demonstruje, vydáte-li se od vodopádu dále po proudu řeky k místu, kde jsou v mapě vyznačeny schody. Schody jsou zrezlé a zkroucené natolik, že chce odvahu se na ně vůbec vydat.
Na druhé straně řeky jsou podobné schody. Mezi nimi je most, který se do řeky pomalu ale spolehlivě potápí. Překonat most určitě možné je, ale rozhodně bych to nezkoušel.
O něco udržovaněji vypadá promenáda u umělého jezera Yotnaghbyur. Můžete tu okusit místní teplý pramen, který je pitelný, a to jak svojí chutí, tak teplotou zhruba 50 stupňů. Na chvíli dostanete pocit, že jste opravdu v nóbl lázních, byť liduprázdných.
Pocit, který za chvíli vyvrátí pohled na opuštěný sportovní areál na druhém břehu jezera.
Den pomalu končí a my při západu Slunce míříme z Jermuku do Yeghegnadzoru do penzionu k paní Gohar, která nám díky své znalosti prostředí otevře úplně nové možnosti. O tom příště.
