Jerevan, který je výkladní skříní Arménie, vypadá jako moderní metropole evropského střihu. Jenže ono to není tak jednoduché.
Na první pohled je Jerevan výjimečné město. Nachází se zhruba 1000 metrů nad mořem v jednom z nejsušších regionů Arménie.
Obklopen je vysokými horami:
- z východu jsou to Geghamské hory s nejvyšším vrcholem Aždahak, s výškou 3597 metrů
- na severu ční nejvyšší hora Agarak s 4090 metry
- a především na jihozápadě, hned za 12 kilometrů vzdálenou hranicí s Tureckem, je Ararat se 5137 metry
Pro Armény posvátný Ararat je nepřehlédnutelnou dominantou, ač jeho vrchol je dobrých 45 kilometrů daleko. A protože v Jerevanu a okolí žije polovina obyvatel Arménie, lze bez velké nadsázky říct, že půlka Arménů žije maximálně pár kroků od výhledu na Ararat.
Když si pustíte arménský díl Cestománie z roku 2001, jeden z místních říká: “co by nám vadilo, že je Ararat v Turecku, my na něj vidíme pořád”. Přesto brzy pochopíte, že Arméni mají ze ztráty Araratu silný mindrák. Jak se to projevuje? Krom restaurací nebo kiosků, Ararat pojmenovali město, provincii, pivo, víno, koňak i cement. Ararat tak vidíte na každém kroku nejen proto, že jde o sopku se sněhovou čepicí převyšující o 4 km okolní terén. Jerevan není ale jen o výhledech na biblický Ararat. Má toho mnoho co nabídnout, byť to nejsou zrovna historické památky.
Město mnohokrát poničila zemětřesení. K nejzásadnějším se řadí tři: z let 1679, 1931 a 1988. Ač silou bylo patrně nejsilnější to první, to druhé a třetí se na tváři města podepsaly naprosto zásadně, a i proto je nejstarší památkou v centru Jerevanu dnes Modrá mešita postavená v 18. století v perském stylu.
O moc více památek podobného data v Jerevanu nehledejte. Na kopci nad řekou je sice rozpadající se čtvrť Kond, nicméně ta nemá tolik čím nadchnout. To, co zaujme, je něco jiného.
Jerevanu se přezdívá růžové město. Mnoho budov je postaveno z narůžovělého tufu. Ten vynikne zvláště na náměstí republiky, ale ani to není to, co vám v Jerevanu utkví nejvíce.
To, čím je Jerevan výjimečný především, je brutalistická architektura z druhé poloviny 20. století, která se na městě nesmazatelně podepsala. Brutalismus vidíte takřka na každém kroku. Například na vstupu do metra:
Při čekání na autobus:
V podobě sportovního komplexu:
Nebo divadla:
Nejikoničtějším příkladem brutalismu je pak hlavní atrakce Jeravanu - kaskády:
Ty ale nejsou ikonické jen zespod.
Pod kaskádami je otevřená umělecká galerie se svéráznými postmoderními sochami. Mezi nimi je tlustá kočka, tlustý kiwi, nahá žena s cigaretou nebo skákající jelen. A to je teprve začátek. Pohled do útrob kaskády nabízí uměleckou galerii, kterou můžete projíždět na eskalátorech. Galerie je otevřena každý den od 8 do 20 a zvláště v parných dnech se může hodit, že vám eskalátory ušetří zdolávání schodů.
A pak je tu ale odvrácená strana. Zemětřesení v roce 1988 postihlo zemi před rozpadem Sovětského svazu, který vedl k dalšímu úpadku, a samo zemětřesení zanechalo v městě a v celé Arménii, těžké rány. Leccos se opravilo, leccos ne, leccos se nedodělalo, leccos bylo opuštěno hned, leccos později.
Nejikoničtějším příkladem je opuštěná stanice lanovky. Postavena byla v roce 1962 a mimo provoz je od tragické nehody v roce 2004. Budova, ač je v centru vedle hlavní třídy, je totálně vybydlená a na první pohled nebezpečná, přesto dokonale přístupná. Chcete jít do kabiny lanovky nebo na střechu? Není problém.
A není to zdaleka jediný případ. Stačí se vydat zdolat kaskády a uvidíte další do očí bijící příklad: To, co zespod není vidět. To, že nejsou dokončené.
Pokud by chyběla poslední část, tolik by to nevadilo. To, co chybí, není ale poslední část a (skoro) slepé schodiště má tak v sobě cosi bizarního.
Na druhou stranu, zdolání kaskád nelze než doporučit. Je odtud ten nejlepší výhled na Jerevan s Araratem na pozadí a otevírá se cesta ke dvěma svérázným highlightům Jerevanu: Neobrutalistickému bytovém komplexu a památníku Matky Arménie.
Neobrutalistický komplex o 16 patrech vypadá jako vstupní brána do města a v lecčem může vzdáleně připomenou madridský Puerta de Europa. V době naší návštěvy kouzlem nechtěného byly budovy otevřeny a já se tak mohl podívat i do útrob. Ač byly budovy dostavěny v roce 2013, dodnes není interiér hotov, a tak mě trochu překvapilo, když jsem se po vyjetí do nejvyššího patra ocitl na staveništi mezi dělníky.
To památník Matky Arménie v Parku vítězství stojí v nezměné podobě na svém místě od roku 1967. Podobně jako památník genocidy na protějším kopci (na fotce v předcházejícím díle) je překvapivě těžko přístupný, kdy přístupové cesty nevedou přímočaře z centra města ale jsou naokolo. Samotný památník byl ve své době veskrze odvážným dílem - postava s mečem připomíná kříž a sama stojí na piedestalu, na němž předtím stál Stalin, oproti němuž je vyšší o 5 metrů. Aby toho nebylo málo, kolem památníku je venkovní galerie vojenské techniky.
Na okraji parku se nachází další opuštěný komplex - bývalá restaurace Argil. Nádherný výhled na město tu dnes bohužel kazí mikroklima připomínající squat kombinované s aromatem zplodin a obrovským hlukem od přiléhající páteřní komunikace. I to je pro Jerevan typické a rychle to zkazí nadšení z pohledu na svébytný vozový park, kde se mísí klasika postsovětských zemí s tím nejlepším z moderního automobilismu - vozidly s šestiválcovými a osmiválcovými atmosférickými motory, které dnes už v EU mnohdy nekoupíte.
Můj výsledný dojem z Jerevanu tak je, že je to moderní město, které máe své bolesti a jsou to bolesti, které v Evropě už tolik neznáme nebo alespoň ne v takovém rozsah. Na druhou stranu se všemi těmi (takřka) nepřetržitými otevíračkami a stánky všude kolem, s pulzujícím životem na ulicích, na velkoměsto nebývalým pořádkem a bez viditelné chudoby na dohled, máte pocit, že může být Jerevan lepším místem pro život než leckterá metropole v Evropě.
Nadto je Jerevan kulinářskou destinací. Na to se zaměřím v dalším díle
