Historie Arménie je bohatá, ale i bouřlivá a krutá a abychom Arménii alespoň trochu porozuměli, je třeba do ní nahlédnout.
S Arménií je spojena spousta nej. Neolitická naleziště u jihoarménského Areni z doby zhruba 6000 let před Kristem jsou spojovány s nejstaršími archeologickými stopami po výrobě vína. Arméni byli prvním národem, který začal vyrábět koberce nebo používat nejstarší neměnnou abecedu starou 1600 let.
O nejstarších kmenech se toho neví mnoho. Krom stop po pěstování vinné révy a výrobě vína, na což jsou Arméni náležitě hrdí, po sobě zanechali nejstarší obyvatelé především petroglyfy - kresby vyryté v kamenech a ve skalách.
Odhaduje se, že první kmeny hovořící jazykem, z něhož dnešní arménština vychází, přišly zhruba v druhém tisíciletí před Kristem. Z nich vzešla Urartská říše - první státní útvar na území dnešní Arménie. Co se dělo po jejím pádu není moc známé, co ale víme je, že po ovládnutí regionu Alexandrem Makedonským vznikla jako produkt rozpadu jeho říše tzv. Velká Arménie, která v době největší expanze spojovala Kaspické, Středozemní a Černé moře. Jádro království se nacházelo kolem tří jezer: Vanského (dnes Turecko), Sevanského (dnes Arménie) a Urmijského (dnes Írán) a v jeho centru byla biblická hora Ararat. Arménie v té době přijala křesťanství. Co víc, stala se první zemí vůbec, která v roce 301 přijala křesťanství. Toto období je považováno za zlatý věk Arménie a odkazů na ně najdete všude spoustu, například v Jerevanském metru.
Království se rozpadlo v 5. století, kdy se rozdělilo na byzantskou Arméni a perskou Arménii. Obrody dosáhla Arménie mezi 9. a 11. stoletím za tak zvané Bagratovské Arménie, nicméně jinak se o ni především v průběhu středověku a raného novověku přetahovaly okolní mocnosti, zejména Peršané, Arabové, Osmané a krátce i Mongolové. Z perského sevření nakonec Armény osvobodilo Carské Rusko v roce 1827. Tím ale období, kdy byla Arménie hřištěm přetahované mocichtivých sousedů, zdaleka neskončilo. Naopak.
Etnická a náboženská pnutí v regionu byla přítomna pořád a začala eskalovat na konci 19. století a citelně ji přiživila muslimská migrace z Balkánu po prohraných Balkánských válkách. Počínaje rokem 1914 se Turecko neúspěšně zapojilo do 1. světové války a ze svého nezdaru vinilo právě Armény, resp. jejich “kolaboraci” s Ruskem.
V této atmosféře začali Turci připravovat genocidu, která svojí povahou a mírou organizace v lecčem připomíná holocaust. Arméni a s nimi i Řekové a Asyřané byli deportováni na zádržných a později do vyhlazovacích center. Ti, co přežili deportace až do dnešní východní Sýrie, byli mnohdy vyhnání do pouště, kde zemřeli hlady a žízní.
Tato krutá historie je klíčová pro pochopení Arménie. Turecko nikdy nepřiznalo zodpovědnost za genocidu a dodnes tvrdí, že šlo o nahodilé nekoordinované incidenty. Co víc, Turecko systematicky popírá svoji vinu na genocidě, v čemž má podporu dalších muslimských zemí. Přitom genocidě padlo za oběť odhadem 2 miliony Arménů.
Ani po válce to neměla Arménie snadné. Stěžejní podíl na její záchraně má Garegin Nzhdeh. Život zasvětil boji proti Turkům nejprve po boku Bulharů na Balkáně, poté po boku Rusů na Kavkaze. V roce 1921 založil v Tatevu protibolševickou Republiku Náhorní Arménie, která kapitulovala po dohodě s Leninem o připojení k Arménské sovětské republice. Tím zajistil spojení Arménie s Persií, což patrně zachránilo Arménii před zničením po rozpadu Sovětského svazu. Mezitím si ale stihl udělat mocné nepřátele.
Proto Nzhdeha nakonec stihl krutý osud. Nejprve bojoval v Arménské legii wermachtu. Poté, co se ukázalo, že touto cestou rodné Arménii nepomůže, nabídl spolupráci Stalinovi v boji s Turky. Sověti souhlasili, nicméně na místo spolupráce byl zatčen a odsouzen za protisovětské aktivity na doživotí. Nzhdeh má v Arménii status národního hrdiny, naopak Turci a Azeři jej považují za symbol arménského fašismu.
Zpět k dění kolem rozpadu Sovětského svazu. Při něm totiž šlo o holé přežití Arménie. Kmenovou příčinou rozkolů mezi Armény a Azery lze vidět v počínání Stalina, tehdy komisaře pro národnostní problematiku, ve 20. letech. Na jeho popud došlo k přiřazení Nachičevanu, dnes velké Azerské exklávy mezi Arménií a Tureckem, a Náhorního Karabachu k Azerské socialistické republice. Průvodce Brandt doslova píše: “Stalin tímto krokem cíleně a vědomě posiloval etnická napětí mezi Armény a Azery, aby se nemohli spojit proti Sovětské nadvládě.”
Z Nachičevanu byli všichni zbývající Arméni za Sovětského svazu vyhnáni a křesťanské památky zničeny (mezi nimi i největší pole pohřebních kamenů tzv. chačkarů), v Karabachu Arménská komunita zůstala a záhy po rozpadu Sovětského svazu propukla válka o území, které bylo de iure územím Azerbajdžánu, ale de facto pod kontrolou Arménů. Arménii se díky podpoře Ruska podařilo v roce 1994 celý Karabach dobýt, Azery vyhnat a uzavřít příměří. Na dobytém území vznikla Náhorně Karabašská republika, později přejmenovaná na Republiku Arcach, kterou do dneška žádný suverénní stát neuznal.
Křehké příměří panovalo do podzimu 2020, kdy Ázerové s technickou podporou Izraele vtrhli do Republiky Arcach a většinu jí dobyli. Dnes je Republika Arcach územím obklopeným Ázerskými pozicemi a na nynější příměří dohlíží ruská armáda, která spravuje dopravní koridor mezi Štěpanskertem a Gorisem.
O situaci jsem se bavil detailně v Jerevanu s Miqayelem, který studoval mezinárodní vztahy. Jeho ambicí byla diplomatická kariéra, jenže pro nedostatek konexí se v oboru nechytil. Po pár vtípcích na téma protekcionismus (nemohl jsem si ujít zmínku o finské anabází našeho ministra zdravotnictví) mi vyprávěl o tom, že společnost je rozdělena - spousta lidí je naštvaných za to, jak snadno se Arménie Karabachu vzdala, jiní kvitují ukončení války.
Říkám: takže ze západu máte muslimské Turecko, co chce Arménii zničit, z východu muslimské Ázery, co chtějí Arménii zničit, z jihu muslimský Írán, který není spojenec, je to spíše biznis partner a na severu Gruzie, která má problémy s Ruskem, zatímco Arménie Rusko potřebuje. Kdo je tedy spojencem Arménie?
Odpověď zněla: Rusko. “Vše, co se na Kavkaze stane, se stane podle Ruska. Gruzínci jsou nám sice kulturně blízcí, ale vztahy nejsou dobré, protože nám jsou Rusové blízcí a na našem území jsou ruské základy, zatímco Gruzínci jsou s Ruskem de facto ve válce.”
Vysvětlil jsem mu, jak vidí Rusko Středoevropan, jaká historie nás tíží, jak vnímáme dění na Krymu a v Gruzii. Ptám se, jak to vidí on. Překvapivě chladně a pragmaticky mi odpověděl: “Rusko každý vidí tak, jak ho potřebuje vidět.” Nedalo mi to musel jsem zeptat na Izrael, na to proč pomáhá Ázerům. Miqayel trochu zklamaně povídá: “V Íránu je velká Azerská komunita a Izrael dělá co může, aby Írán oslabil.”
Co si z toho všeho vzít? Arméni jsou permanentně sevření v obležení. Dnes má Arménie necelých 30 000 kilometrů čtverečních, tedy zhruba jako Albánie nebo Belgie. Z více než 1000 km dlouhé hranice je více jako polovina neprostupná se započtením válečné zóny na pomezí s Karabachem jde o 80%.
Aby toho nebylo málo, Arménie trpí na suché klima ve vysoké nadmořské výšce (Jerevan je ve výšce zhruba 850 až 1400 metrů nad mořem, Sevanské jezero dokonce dokonce 1900 metrů nad mořem) v tektonicky aktivní oblasti. Ač četná zemětřesení pravidelně zjizvují zemi, Arméni se vždy otřepou a opraví své nádherné kostely a kláštery, kterými je Arménie poseta od severu k jihu a jejichž historie mnohdy sahá až do 4. století.
Příští díl zaměřím na Jerevan. Moderní město plné kontrastu.
