Předdušučkový 28. říjen

Na návrh rodičů abych s nimi šel tento den na hřbitov jsem přitakal. Přišlo mi docela vhodné strávit sváteční den v lehce svátečním hávu.

Nebyli jsme zdaleka sami, tento záměr pojalo povícero lidí, takže u hrobů a na hřbitovních cestičkách nebylo nijak pusto. Kupodivu až teprve dnes jsem si pořádně uvědomil, jak je náhrobek otcovy rodiny pěkný a vkusný. Dva kvádry z žuly, vzájemně se překrývající – na jednom z nich vyrytý jednoduchý kříž a na druhém bludný kámen.

Zlehka se pucovalo, zapalovaly svíčky a jako po každé správné sváteční návštěvě hřbitova jsme se stavili do hospody na jedno pivo. Tedy já a otec.

„Takže děda se vnoučat za svého života už nedočkal?“ pokusil jsem se zahájit konverzaci. „Ne“ – odpověděl stroze. Tátovi prostě nějak nebylo do řeči. A dříve to býval zdatný vypravěč a bavič.

Musel jsem si přiznat, že toho o dědovi z otcovy strany zase tolik nevím (a vypadá to, že dnes se toho ani více nedovím). To po tom druhém dědovi - z matčiny strany - zůstaly alespoň obrazy (věnoval jsem jim jeden svůj dřívější blog). A koneckonců máti o svém otci občas i něco povypráví. To o tátově otci – po němž i já nosím příjmení  - toho vím méně. Málo, ale přece jenom něco… Z útržků od táty nebo od babičky…

Vzpomínáte na film „Už zase skáču přes kaluže“ s Vladimírem Dlouhým ve své debutové dětské roli? Těsně po první světové válce řádila obrna a hlavní hrdina ochrnul. Mého pradědu potkalo něco podobného, ale dopadl podstatně hůř – nákazu nepřežil…  A to se těsně předtím oženil jakožto čerstvý navrátilec z 1. světové války. Takže děda se narodil jako pohrobek.

Prababička se záhy opět vdala a děda měl několik dalších nevlastních sourozenců. Vztahy z otčímem nebyly zrovna idylické. Vyučil se čalouníkem a vydal se do světa. Dostal se z Klatovska až na Brněnsko. Možná právě kvůli této vazbě na Šumavu mám i já k Pošumaví velmi pozitivní vztah.

Jinak co se týče dědečka – prý to byl takový šikula a koumák. Vlastnil dokonce dva patenty a to na sedačky na traktor – konstruované tak, aby byly co nejšetrnější k traktoristovým ledvinám. Tyto sedačky se však pochopitelně nikdy nevyráběly…

Už je to tak. On čas kolem dušiček je vůbec takový optimální čas zastavit se, zavzpomínat. Třeba mlčky…

***

Ještě odkaz na blog o obrazech mého dědy z matčiny strany:

https://jantomasek.blog.idnes.cz/blog.aspx?c=612718