Jedna zrušená železniční zastávka

Zdánlivě docela obyčejný kousek lesa u jedné železniční trati na Vysočině může odhalit spoustu malých překvapení – když se najde zasvěcený průvodce...

Jedna zrušená železniční zastávka.
A co se vlastně změnilo?
Předně ubyla jedna řádka v jízdním řádu (vlastně jejich srovnáním by šel odpočítat rozdíl v letech – s určitostí o dvou cifrách – z niž první by byla dvě nebo tři).
Dále byla odmontována nějaká cedule, a samozřejmě pro někoho se musela změnit cesta – ať už všednodenní nebo víkendová.
A dále?… Dál dohady už nevystačí, je potřeba přece jen někoho znalého. A začít se může hned u trati – v keřících bývaly prý ostružiny velmi šťavnaté, sotva najdou srovnání s dnešními - z již poněkud zregulovaných porostů.
Samozřejmě o potocích plných ryb či raků toho již bylo napsáno či řečeno mnoho, ale pohled do sice čisté, ale jinak prázdné vody je dostatečně výmluvný. Ve zdejších bystřinách se prý dobře dařilo pstruhům, do malých tůněk kolem se zase chodilo na jelce.
Koryta částečně pozměněných toků se zanášejí jehličím, a o kus dál - u rybníčka lze v přerostlých travinách sotva nalézt studánku. Ale přece jenom je objevena pěšina, vykoukne stříška, pod kterou se dokonce schovává sklenice na vodu.
Na dohled nad rybníkem by měla být trampská osada.
Jenže co naplat – srub je jenom jeden, a všechny okolnosti nasvědčují, že ani návštěvnost nebude nijak pravidelná. Ale přece jenom paměť zcela neklame – s trochou úsilí lze na louce rozpoznat poněkud odlišný růst trávy ve tvarech obdélníku jako stopy po ještě dalších dvou chatách.
Asi sotva lze odhadnout jak byla v obou vsích - mezi nimiž ležela - zastávka vlastně využívána , ale oněch pátečních - zhruba dvacet minut - od výstupu z vlaku po nezpevněných cestách sem k osadnímu ohništi lze mít za téměř jistých.