V čem vězí hovězí aneb jak jsem potkal krávy

Slovo „kráva“ používáme často jako urážku. Skutečně si to tato dobrotivá a elegantní zvířata zaslouží?

Hory navštěvujeme z různých důvodů. Většinou ale platí tvrzení, že v nich hledáme krásy divoké přírody, radost z pohybu a možnost trávení volného času buď o samotě, nebo ve společnosti lidí, se kterými si rozumíme. Přesně tyto tři důvody přiváděly do hor i mě. Při cestách přes horská údolí, sedla a vrcholy u nás i v zahraničí jsem si ale brzy uvědomil jednu zajímavou věc. Často tam na mě civí krávy.

Ano, samozřejmě, zase tak obvyklé to v horách není, přesto se ale v nich dá s krávami setkat poměrně běžně. A to je skvělé, protože já jsem si tahle roztomilá zvířata po určitých počátečních rozpacích velmi rychle oblíbil. Důvody této mé obliby jsou nabíledni. Stačí je sledovat, jak se jen tak nenuceně procházejí, elegantně polehávají, rozvážně přežvykují a máchají ocáskem, zatímco v jejích moudrých očích se zračí nekonečný klid a věčný mír, které jsou spojeny s ostentativním nezájmem o procházejícího turistu. I tohle je samo o sobě krásné. Není ale vůbec výjimkou, že některá z nich zaměří svou pozornost na mou maličkost, zvědavě si mě prohlédne, usměje se a někdy dokonce i laškovně zabučí. V takových chvílích se cítím poctěn a mávám jim na pozdrav.

Asi nejzajímavější zážitky v tomto smyslu skýtají rakouské Alpy, ve kterých turistické stezky mnohdy vedou skrze pastviny. Pokud se totiž pastvina nachází na málo frekventovaném úseku stezky, každý turista je pro tato harmonická a dobrotivá stvoření vítaným zpestřením každodenní rutiny. Dodnes si velmi dobře pamatuji, jak se jednou tahle děvčata seběhla kolem mě a doslova mě obklíčila. Bylo to úžasné nacházet se uprostřed těch mohutných těl, problém byl jen v tom, že mě nechtěly pustit. Propustily mě, až když jsem každou z nich podrbal za uchem a jedna mě pak za odměnu a na rozloučenou ještě olízla jazykem drsným jak struhadlo.

Od té doby se snažím – pokud stezka vede skrze horská luka se stračenami – věnovat holkám alespoň trochu pozornosti: podrbat je, pohladit nebo aspoň poplácat. Vždyť jim tolik dlužíme, dávají nám své mléko, dávají nám své vlastní tělo, zatímco my je známe jen jako hovězí na talíři a ještě k tomu zcela nepochopitelně používáme slovo „kráva“ jako nadávku. A to jsou přitom krávy vzdělané, každá z nich má sice jen jednu knihu, jejich stádo ale dá dohromady celou knihovnu.

„Kráva“ by proto vůbec neměla být nadávkou, nýbrž spíše pochvalou. Našich krav bychom si měli vážit i z hlediska jejich vyrovnaného přístupu k životu, ne jen z hlediska „mléčné užitkovosti“. Stačí se koneckonců podívat do Indie, ve které jsou tito nádherní tvorové dokonce posvátní.