Světlo na konci tunelu

Na nádraží jsem dorazil velmi brzy. Ještě tonulo v ranní šedi, zároveň už ale klokotalo životem. Všude kolem mě se pohybovala spousta vlaků.

Některé zrovna přijížděly, jiné odjížděly, vzduch se doslova tetelil zvuky, které vydávaly. Já jsem ale byl jsem nadšen velikostí samotného nádraží a do žádného vlaku jsem nenastupoval, přestože mezi nimi byly i věhlasné mezinárodní expresy s exotickými jmény, o kterých jsem předtím jenom slyšel nebo četl, nikdy jsem je ale na vlastní oči neviděl.

Místo toho jsem jen bloumal po nástupištích, pozoroval spěchající cestující a jezdil eskalátorem nahoru a zase dolů. Aniž jsem to postřehnul, začal provoz pomalu ochabovat. Exotické expresy zmizely v dáli a pryč byly i obyčejné rychlíky, když jsem si uvědomil, že je za pět minut dvanáct a já mám poslední šanci se z nádraží dostat. Stará souprava osobního vlaku se sice už rozjížděla, rozeběhnul jsem se ale za ní, z posledních sil jsem ji dohonil, otevřel si dvířka a vklouznul dovnitř.

Vozy už byly velmi letité a na každou změnu směru a rychlosti jízdy reagovaly sténáním a podrážděným mručením, zato se však v nich dalo otevřít okno. Ani jsme se pořádně nerozjeli a už jsme se ocitli v tunelu. Osvětlení ve voze nefungovalo a kupé se ponořilo do úplné tmy. Vyklonil jsem se z okna a očima hledal světlo na konci tunelu. Nic takového ale vidět nebylo, jen těžký závoj černé tmy.   

Najednou však všeprostupující temnotu prořízl paprsek světla. Naděje ale rychle vzala za své, byla to jen světla protijedoucího vlaku. Po jeho projetí se v mém kupé opět rozhostila tma. Nedlouho poté jsem zaregistroval další světlo, tentokrát červené světlo návěsti stůj. Vlak začal prudce brzdit až nakonec se silným skřípáním a hrkáním zastavil. Nejdříve mě nenapadlo nic lepšího než čekat. Pak mi ale došlo, že tenhle vlak už nikam nepojede. Dál už budu muset jen pěšky. Klopýtal jsem po pražcích několik kilometrů, než jsem opět spatřil světlo. Byly to plameny hořící lokomotivy. Chytil jsem se do pasti. Kupředu jsem nemohl a vracet jsem se nechtěl. Nic naplat, musel jsem se vyzbrojit trpělivostí, počkat až lokomotiva, na jejímž čele se skvěl nápis Tomáš, dohoří, a teprve potom jít tunelem dál.

Kráčel jsem dál s hlavou skloněnou ke kolejím, ani nevím, jak dlouho to trvalo. Když jsem ale zvednul hlavu a rozhlédnul se do tmy, uviděl jsem zčernalou krajinu pokrytou stříbrem bledého světla. Vyšel jsem z tunelu, aniž bych si toho vůbec všimnul! Avšak svět, kam jsem se tunelem dostal, byl jiný než ten, který jsem doposud znal. Na první pohled byl stejný, když jsem se ale podíval vzhůru, zjistil jsem, že na obloze nejsou ani hvězdy, ani měsíc. Místo nich jsem viděl černou slupku, kterou jakoby kdosi propíchal špendlíkem zrovna tam, kde se na naší obloze nacházejí hvězdy. Místo Měsíce se pak nacházel otvor, který se jevil být stejně velkým jako Měsíc při pohledu ze země. Cosi zářilo skrze slupku, nebyl jsem však schopen rozeznat, co to přesně bylo. Pochopil jsem ale, že právě tahle záře je mým světlem na konci tunelu. Až nahlédnu za slupku a odhalím její tajemství, poznám, co je úkolem mého života, a budu se moci tunelem vrátit zpět na nádraží.