17 nocí s Bolehlavou

Bolehlava je ženou s velmi neobvyklým jménem a také s mnoha mimořádnými vlastnostmi. Setkání s ní může být přímo osudové.

Jak a kde jsem Bolehlavu potkal, to už si dnes vlastně vůbec nevybavuji. Vím jen, že jsem se jednou večer vracel ze svého oblíbeného restauračního zařízení a ráno následujícího dne už vedle mě ležela v posteli mladá žena sportovní postavy s blonďatým mikádem a kulatýma modrýma očima. Na sobě měla nebesky modré pyžamo s růžovými broskvovými květy a decentní platinové náušnice.

„Nazdar Květoslave,“ pozdravila mě, když jsem se vzpamatoval z prvotního překvapení a pokračovala, „asi se ptáš, kdo jsem a co mě k tobě přivádí. Nemůžu ti říct všechno, mohu ti ale prozradit, že se jmenuji Bolehlava a přicházím za tebou z vyšších sfér. V podstatě jde o to, že jednou jsem šla s kolegy z vyšších sfér po práci na pivo a tam přišla řeč na to, jak to vlastně je s těmi vězni svědomí, kteří se cítí svobodni i v base, jak je to s plynutím lidského času a konečně jestli skutečně platí to pověstné Nietzscheho heslo, co mě nezabije, to mě posílí...“

„Říká se, Bolehlavo, že ženu ani květinou neuhodíš,“ přerušil jsem ji, „obávám se ale, že poněkud nerozumím tomu, proč mi to tady vykládáš…“

„Ty jsi mi ale kvítko, Květoslave,“ zareagovala zprudka Bolehlava, „jen mě pěkně nech domluvit. V hospodě jsme se dohodli, že všechny ty nezodpovězené otázky bychom si měli na někom otestovat. No a jednohlasně jsme si odsouhlasili, že tou vyvolenou osobou bys měl být právě ty.“

„Já? Proč zrovna já?“ podivil jsem se, „vždyť jsem vždy byl člověkem urvalým a s kalými úmysly.“

„No právě, Květoslave, no právě,“ zareagovala Bolehlava, „ty jsi tou pravou osobou, na které si vše potřebné vyzkoušíme. Přes den tě nechám celkem na pokoji, ale v noci ti nedopřeji klidu. Budeš trpět bolestmi hlavy, že vůbec nebudeš schopen usnout. A když nakonec usneš, ovládnou tě noční můry, že se zase hned probudíš. Pak už ani nebudeš vědět, jestli bdíš, či sníš. No a my budeme zkoumat, jestli si člověk může i za takových okolností zachovat vnitřní svobodu. Dále budeme sledovat, jak rychle ti za takových okolností plyne čas, no a samozřejmě také, zda skutečně platí, že co tě nezahubí, to tě posílí – třeba to totiž je právě naopak a platí, že co tě nezahubí, to tě oslabí. Tak co bereš?“

„Bereš, nebereš, proč se mě ptáš, když už je to stejně rozhodnuto?“ namítnul jsem.

„No, rozhodnuto už sice je, ale já vím, že za prvé by ti tvá hrdost stejně nedovolila odmítnout a za druhé i ty přemýšlíš o podobných věcech,“ odpověděla Bolehlava. Musel jsem uznat, že má pravdu.

Jak Bolehlava řekla, tak také učinila. Ještě ten den mě večer přepadly silné bolesti hlavy a horečka. V noci to proběhlo přesně tak, jak Bolehlava přislíbila. Nebyl jsem vůbec schopný usnout, a když se mi to povedlo, hned jsem se zase probudil. Přes den mi sice Bolehlava dala pokoj, jenže jsem byl tak vyčerpaný, že mě zachvátila strašná tíže, která mě přikovala k posteli a nedovolila mi se ani hnout. Připadalo mi, jako by mě nenávratně pohltila černá díra.

Teprve 17. den ráno se mi začalo dařit o něco lépe. Postupně se můj stav zlepšoval a večer jsem se již cítil velmi dobře. Po vyčerpávajícím bloudění v kosodřevině jsem konečně spatřil rozkvetlou horskou louku.

Bolehlava dorazila tentokrát v elegantních mátově zelených šatech s úsměvem na rtech a v povznesené náladě.

„Dostal jsi pěkné kapky, Květoslave,“ pronesla a pokračovala, „teď už ale máš vše za sebou. Tak jak se vede?“

„Ale jo, celkem to šlo,“ odpověděl jsem, „potvrdil jsem si, že vnitřní svobodu nemůže člověku nikdo vzít, ani vyšší sféry, ani kdokoliv jiný. Pokud jde o čas, ten sice zpomalil a plynul mi hlemýždím tempem, přesto ale stále plynul a plynul. Minuta za minutou, hodina za hodinou, den za dnem. Když jsem se soustředil na to, že to jednou musí skončit, dalo se to snadno snést. No a Nietzscheho heslo samozřejmě platí a je nutné vzít si jej k srdci. Nebylo by opravdového života bez překážek. Jen skutečné překážky člověka opravdu zocelí a posílí jeho vůli k životu.“

„Tak to ráda slyším,“ zaradovala se Bolehlava, „ještě ti za odměnu předám naše čestné uznání a pak už budu muset běžet.“

Položila na stůl rudý tubus s čestným uznáním a zamířila ke dveřím. Když už byla těsně u nich, pomalu otočila hlavu a s pohledem plaché laně tiše pronesla:

„Květoslave, mám ráda tvůj styl. Nechtěl by ses zítra se mnou projít Průhonickým parkem?“

Svědomitě jsem se nad touto nabídkou zamyslel a po krátké pauze jsem odpověděl:

„Ale jo, proč ne. Vždyť co mě nezabije, to mě posílí.“