Šle doktora Šlehofera

Kterak skromný doktor Šlehofer přispěl svými pestrobarevnými kšandami k vítězství demokracie nad totalitou.

Doktor Hofer byl prostým a obyčejným konstruktérem raket. Jeho život, který střídavě trávil nad rýsovacím prknem, v továrně a na raketové střelnici, plynul zcela klidně, uvážlivě a bez jakýchkoli zásadních otřesů. Skutečnost, že slouží totalitnímu Východu, jej příliš nezajímala.

To se nicméně zásadně změnilo, když v časopise „Mizející svět demokracie“ spatřil příslušníka západní angažované mládeže se širokými, pružnými a především pestrobarevnými kšandami. Podíval se na svůj hrubě opracovaný opasek a pochopil, že dokud nesežene demokratické kšandy z časopisu, nedosáhne jeho život naplnění.

Pořízení vysněných kšand ze Západu nebylo sice nic jednoduchého, vše ale nakonec proběhlo mnohem snáze, než doktor Hofer předpokládal. Původně se totiž obával, že šle bude shánět někde na černé burze nebo si je bude muset nechat propašovat přes hranici. Ve skutečnosti je ale zcela legálně dovezla tetička sousedky jeho kolegy z práce, která se kdysi dávno provdala na Západ a nyní se rozhodla udělat si výlet do staré vlasti. Režim se cítil být silný v kramflecích, a tak jejich dovoz s přimhouřením očí toleroval.       

A nebylo zase tolik divu, protože v době, kdy si doktor Hofer pořizoval nové kšandy, byla společnost již zcela apatická. V příkopech se bez povšimnutí válely reflexivní verše samizdatových básníků, kostely zely prázdnotou a občany již neznepokojovalo ani neustále se zhoršující životní prostředí. Národ ovládla letargie, rezignace a televizní seriály. Dokonce i intelektuálové propadli deziluzi a utápěli svůj talent v alkoholu.

Jako mávnutím kouzelného proutku se však vše změnilo, když se v ulicích hlavního města objevil doktor Hofer. Svými novými kšandami vyvolal doslova mánii. Najednou chtěli všichni být pestrobarevní jako on, přestože to samozřejmě bylo v příkrém rozporu s oficiální opaskovou kulturou. Ve městech a dokonce i na vesnicích se jako houby po dešti začali objevovat napodobovatelé doktora Hofera s podomácku vyrobenými nebo propašovanými západními kšandami. Tito lidé, pro které se záhy vžilo pojmenování „kšandisté“, se ovšem nespokojili jen s nošením kšand, na svých protestních akcích také vyjadřovali svou nespokojenost s totalitou.      

Teprve potom si režim plně uvědomil, jaké nebezpečí pro něj doktor Hofer představuje. Rychle uspořádal monstrproces, doktora Hofera odsoudil a zavřel jej do basy. To už ovšem bylo pozdě. Krátce poté, co režim k tomuto kroku přistoupil, shromáždila se před věznicí obrovská demonstrace, které se účastnily tisíce kšandistů. Ti se vzájemně drželi za pestrobarevné kšandy a křičeli: „Máme kšandy v ruce! Máme kšandy v ruce!“

Policejní jednotky, které byly proti demonstraci narychlo svolány, byly tímto rozhodným postojem naprosto konsternovány. Policisté v zoufalství odhazovali své štíty, obušky a nakonec i opasky. S kalhotami na půl žerdi, které si přidržovali rukama, potupně opouštěli prostranství před věznicí. Ihned poté byla věznice dobyta a doktor Hofer osvobozen.

Krutý diktátor generál Řemen, který vše sledoval z balkonu své haciendy, se kvapně zbavil svého opasku s dohodou a zbaběle prchl ze země. V exilu pak probíhající revoluční změny posměšně označil jako „Kšandovou revoluci“, což se ale uchytilo a začalo široce používat i mezi kšandisty.

Po svém vysvobození se doktor Hofer chtěl vrátit ke svým oblíbeným raketám, veřejnost mu to ale již nedovolila. Místo toho obdržel čestné příjmení Šlehofer a byl jednomyslně zvolen prezidentem. Přestože jím být původně nechtěl, stal se prezidentem moudrým, vlídným a rozvážným, vzhledem k čemuž byl lidem chválen, uctíván a všeobecně uznáván. Dodnes se k jeho odkazu lidé hlásí a v den výročí dobytí věznice, které stálo na počátku Kšandové revoluce, nosí prezidentovy pestrobarevné kšandy „šlehoferovky“.