Sirotci

Jakkoli i dnes platí, že byty slouží především k bydlení, není to ani zdaleka jediný smysl jejich existence. 

Přesvědčili jsme se o tom 16. října, když jsme vyrazili do bytového divadla Klubovna v Jindřišské 23. Do Klubovny nás přilákal anglický dramatik Dennis Kelly a jeho divadelní hra Sirotci (Orphans). V nastudování divadelního spolku Kašpar se nám představili tři herci: Monika Zoubková jako Helen, Jan Plouhar jako její bratr Liam a konečně Marek Němec jako Helenin manžel Danny. Helen má s Dannym pětiletého syna Shana, ten ovšem ve hře nevystupuje.

Děj hry není nijak zvlášť složitý, do domácnosti Helen a Dannyho vtrhne Liam a navždy změní klid a harmonii, které v ní zdánlivě předtím panovaly. Zpočátku se sice Liamovi daří přesvědčit svou sestru a také švagra, že se jen náhodou připletl k násilnému trestnému činu, avšak postupně vyjde najevo, že právě on je tím, který má zločin (přepadení neznámého člověka) na svědomí. Zatímco Liam v průběhu celé hry víceméně neopouští svou pozici deprivovaného frustrovaného mladého muže, který si není plně vědom dopadů svého jednání, u ostatních postav je tomu jinak. Helen svého bratra velmi dlouho obhajuje a přesvědčí svého manžela, aby mu asistoval v „umlčení“ jeho oběti. Nakonec jej ale vyzve k tomu, aby je opustil. Ze svých morálních zásad musí slevit Danny, který se v zájmu zachování manželství odhodlá ke krytí a napomáhání zločinu. Velice symbolicky vyznívá „hra“ o dítě, které je zpočátku chtěné především Dannym. Poté co se ale zpronevěřil sám sobě a sám před sebou ztratil tvář, je to právě on, který dítě odmítá, naopak Helen o něj po odvržení Liama projevuje velký zájem.

Bytové divadlo a všehovšudy tři herci vytvořili velmi komorní prostředí, což bylo ještě podpořeno naší pozicí v první řadě. Chválu si také zaslouží všichni herci, Jan Plouhar se úspěšně popasoval s rolí losera a násilníka v jedné osobě, Marek Němec se svým úsporným herectvím solidně ztvárnil poctivce a dobráka Dannyho. Velice dobrá byla Monika Zoubková jako Helen oscilující mezi láskou k bratrovi a zhnusením nad jeho činem.

Otázkou zůstává, nakolik autor sám zamýšlel své dílo jako drama a nakolik jako jeho parodii. Jinými slovy, nakolik byly vtipy v některých pasážích hry chtěné a nakolik nechtěné. Dále je možná trochu škoda, že autor neopustil dnes již hluboce vyjeté koleje evropské politické korektnosti. Oběť je tedy díky tomuto postupu samozřejmě ne-Evropan (Arab) a pachatel samozřejmě běloch, byť je na druhou stranu ve hře projevena relativně velká snaha omlouvat Liamovy činy (tedy přesněji řečeno zločiny) jeho neradostným dětstvím, což je dalším trendem dnešní západní společnosti.

Na závěr si ještě dovolím vypíchnout tři momenty. Prvním je úvod hry, kdy harmonie večera byla jednou provždy změněna Liamovým příchodem. To byl velice silný okamžik, který nám připomněl, že ani my sami si nikdy nemůžeme být jisti, že něco takového nikdy nepřijde. Druhým momentem byla konzumace divadelní rekvizity. Monika Zoubková nám po skončení hry nabídla bábovku, která byla velmi dobrá. Dobrých bábovek jsem spořádal již mnoho, tato si ale zahrála v divadle! No a posledním  momentem byl post-divadelní brainstorming v hostinci U Jindřišské věže. Zatímco nás číšník a zkušený rutinér obsluhoval svými bramboráčky a dětskými pivy, my jsme se vrhli na Sirotky. Na některé otázky jsme si dokázali odpovědět, některé otázky jsme alespoň nastolili.

Jak tedy krátce zhodnotit zhlédnuté dílo? Bylo to silné, bylo to mrazivé, bylo to znepokojivě poučné.