Řeznictví pro kanibaly

Brno nabízí mnoho zajímavých míst. Můj poslední výlet do tohoto krásného města mě zavedl na místo vskutku jedinečné.

Z Brna sice nepocházím, přesto jsem si ale k tomuto městu vytvořil velmi důvěrný vztah. Zatímco totiž centrum Prahy je již po mnoho let pouhou rezervací pro turisty a centrum Ostravy zeje prázdnotou, brněnské náměstí Svobody žije nepřetržitým sledem různých akcí pro potěchu místních obyvatel. Pro potěchu přespolních samozřejmě také, avšak centrum Brna je prostě stále přizpůsobeno především Brňanům a ne potřebám globálního turisty, jako je tomu v Praze. Zároveň mají Brňané centrum svého města rádi a nevyhýbají se mu tak jako Ostravané náměstí TGM. Výlet do Brna je proto vždy velmi osvěžující záležitostí. Ten poslední ovšem proběhl poněkud nečekaným způsobem.  

Přijel jsem tehdy do Brna jak obvykle, pokochal se pohledem na Petrov, vystoupal na Špilas (který je pojmenovaný po tom slavném americkém režisérovi), prošel se kolem Draka, krátce pohovořil s baronem Trenckem a už jsem si to štrádoval zpět na hlavní nádraží, když tu jsem náhle dostal chuť na uzené vepřové koleno.

A měl jsem štěstí, sotva jsem na to pomyslel, uviděl jsem mírně ošuntělý leč sympatický krámek s nápisem Maso uzeniny. Na tabuli, která byla umístěna před prodejnou, napsala zručná ruka řezníkova hlavní lákadla podniku, mezi které patřily např. vyzrálá hovězí kýta, šťavnatá vepřová krkovička, ale i další dobroty.

Přistoupil jsem tedy k výloze a začal nabídku řeznictví zkoumat detailněji, když tu se ke mně nonšalantně naklonil muž středního věku v dokonale padnoucím obleku a pečlivě učesanou pěšinkou. Nenápadně nicméně velmi uznale pokynul hlavou směrem k mému tričku Cannibal Corpse (fanouškem death metalu jsem již od dětství) a suše prohlásil: „Říkej mi Béďa, jdeš ve správný čas, následuj mě!“

Vešli jsme do krámu a slušně pozdravili. „Doufám, že nejste hyeny z hygieny“, zakřenila se na nás příjemná paní prodavačka. Zdvořile jsme se usmáli a prošli kolem visících tyček Vysočiny, Loveckého, obligátního Turistického a nezbytného koňského salámu.         

Pokračovali jsme do zázemí prodejny, kde Béďa vytáhnul mobil a cosi do něj naťukal. Jedna ze stěn se neslyšně odsunula a na nás vykoukly dveře výtahu, které se okamžitě otevřely. Nastoupili jsme a sjeli do sklepa, který byl přestavěn na cosi vskutku podivuhodného a zároveň velmi podezřelého. Na stěnách byly pověšeny velkoplošné reklamy s texty typu: Pochutnání bez hranic, Kvalita z vlastního masozávodu nebo Důvěřuj svému řezníkovi. Pod reklamami byly v místnosti umístěny rozměrné mrazicí a chladicí boxy, uvnitř kterých se nacházely s ohromnou pečlivostí naporcované a zabalené kusy libového masa prvotřídní jakosti, pojmenované např. bok bez kosti, krkovice, žebra, hrudí, plec, zadní z kýty nebo kotlety. 

„To je co!“ pochvaloval si Béďa. „Dokončili jsme to teprve nedávno a dnes slavnostně otevíráme. Určitě si vybereš i ty.“

Se vzrůstajícím podezřením jsem se rozhlédl kolem sebe. Sklepní prostory už byly slušně naplněny dalšími návštěvníky.  

„To je všechno vybraná brněnská společnost,“ zachytil můj pohled Béďa. „Jsou to všechno děcka jako ty a já, jsme tady jedna velká rodina, neřešíme, kdo co dělá, čím se kdo zabývá. Já jsem třeba head hunter, ale najdeš tu i dost studentů masové komunikace.“ 

Poté mi Břéťa představil zodpovědného vedoucího provozovny Jožina, své pomocníky Bohouše a Matouše a přítelkyni Adélu, která ještě nevečeřela.   

Jožinovi jsem okamžitě padnul do oka. „To s tím trikem, to se ti fakt povedlo, fakt dobrý vtip,“ prohlásil a poplácal mě bodře po zádech. Za to Adéla na mě vrhla krvežíznivý pohled. Než jsem se vzpamatoval a uvědomil si, co se chystá, přiskočila ke mně, natáhla do nozder vzduch a temně zahučela: „Čichám, čichám, člověčinu! Tenhle nepatří k nám, tenhle je určen k porážce s jatečním opracováním!“

Zůstal jsem stát jako opařený. V mžiku jsem byl ostatními účastníky slavnostní akce zcela obklíčen. Jožin zavelel: „Bohouši, Matouši, chopte se jej a prověřte, co je to zač!“  

Bohouš s Matoušem odložili své řeznické sekery, povalili mě na zem, zvedli za nohy a začali mnou třást. Postupně ze mě vypadly: členský průkaz PO SSM a stranické legitimace KSČ, ODS, ČSSD a ANO.

„Fuj, to je hrůza,“ odvrátil zrak Jožin. „Politiky nežeru. A politické debaty mi vždycky zkazily nedělní oběd. Teď už jen čas od času sleduji ten Kus Václava Moravce, nebo jak se to jmenuje. Vyhoďte toho psa odsud!“       

Bohouš a Matouš, kteří mě stále pevně drželi v pazourech, zamířili spolu s mou maličkostí směrem k východu, a ve mně se probudila uražená ješitnost.

„Tak to tedy ne!“ zakřičel jsem, „mě mají lidé rádi!“ Bohouš a Matouš se po sobě poněkud zmateně podívali. „Než mě vyženete, dejte mi ještě slovo!“ žadonil jsem.  

Jožin se na mě útrpně podíval, „dobrá, máš ho mít, ať už tě tu potom ale ani nevidím!“  

„Vážení kanibalové,“ začal jsem zeširoka, „Váš život je plný nástrah a nebezpečí. Své zvyky a tradice musíte neustále skrývat, společnost na vás kouká skrz prsty. Přitom i vy máte svá nezadatelná lidská práva! A k těmto právům je potřeba se přihlásit. Vždyť se třeba podívejte na takové Piráty, ti by také chtěli ledacos legalizovat. Tak proč by neměly být legalizovány Vaše starodávné zvyky! A kdo jiný by vám k tomu měl pomoci než právě schopný politik mého druhu. Navrhuji tedy založit novou Stranu práv moravských kanibalů (SPMK) – Sníst Brno, ve které bych se stal předsedou. Dobytí Strakovky je pak už jen otázkou času.“

Nastala krátká chvíle nechápavého ticha, ale pak všichni přítomní včetně Jožina a Adélky propukli v nadšený jásot. „Hurá, sláva, záchrana je na dohled,“ radovali se spontánně, „dobrý člověk ještě žije!“ A já jsem měl po dlouhé době nádherný pocit z dobře vykonané práce.   

***

Cestou na hlavní nádraží jsem se z okna šaliny rozhlížel po brněnských bulvárech a sám pro sebe si říkal: „Jo, jo, Brno, to je prostě zlatá loď. Kam se hrabe Bittner, to se nedá srovnat.“