Pozitivní dopad alkoholu na náboženskou toleranci v Evropě

Historie mluví jasnou řečí, pozitivní dopad alkoholu na náboženskou toleranci v moderních evropských dějinách je nesporný.

Již raní křesťané chovali alkohol ve velké úctě. Jejich vyvoleným nápojem bylo víno, které označovali za božský dar a také o něm rádi tvrdili, že se v něm skrývá pravda. Spojení alkoholu a náboženství se ukázalo jako velmi efektivní a křesťanství postupně ovládlo celou Evropu. Tato územní expanze se však ukázala být Achillovou patou křesťanství. Zatímco v jižní Evropě holdovali křesťané vínu, v Evropě severní, západní a východní toto nebylo možné. Křesťané se tedy museli naučit popíjet i jiné alkoholické nápoje. Kromě křesťanů konzumujících víno (tzv. vinní křesťané) se tak v Evropě etablovali také křesťané vyznávající jiné alkoholické nápoje, tzv. nevinní křesťané. Mezi nevinné křesťany se zařadili především křesťané pivní, křesťané vodkoví, a pak ještě zvláštní křesťanské sekty, které se alkoholizovaly jinými truňky. (pozn. red.: Vinné křesťany dnes známe jako katolíky, pivní křesťany jako evangelíky a vodkové křesťany jako pravoslavné.)   

Odlišnosti v konzumaci alkoholických nápojů vedly bohužel mezi křesťany k velkým rozporům. Nejprve došlo ke sporům mezi katolíky a pravoslavnými křesťany, což nakonec vedlo v roce 1054 až k velkému schizma, kdy kardinál Humbert de Silva Candida exkomunikoval patriarchu Michaela Kerullaria. To ale nebylo vše. Popularita piva vedla v Čechách ke kritice poměrů v katolické církvi vedené knězem Janem Husem. On stejně jako jeho následovníci Martin Luther, Jan Kalvín a Ulrich Zwingli zásadním způsobem přispěli k odchodu pivařů z katolické církve a vzniku církví protestantských – evangelických.

Vyvrcholením nábožensko-alkoholových rozporů byla Třicetiletá válka. Evropa byla definitivně rozdělena na tři bloky: katolický, evangelický a pravoslavný. Pak však konečně ukázal alkohol svou pravou tvář zprostředkovatele porozumění, emisara přátelství a mírotvůrce. Klíčovou úlohu sehrály především země na hranicích náboženských táborů, kde se nikdy nepodařilo zcela zabránit prolínání jednotlivých alkoholových kultur. Velkou toleranci prokázali především Češi, kteří své oblíbené pivečko rádi prokládali tuzemským rumem a nic nenamítali ani proti moravskému vínu a valašské slivovici (v Čechách tato tolerance nicméně hypertrofovala až do ateismu). Velmi významné však byly i další země ze středoevropského regionu: Bavorsko předvedlo ostatním katolíkům blahodárné účinky piva, Polsku se povedlo totéž s vodkou, pro rozvoj náboženské tolerance v Evropě byla rovněž důležitá slovenská trojkombinace pivo-víno-borovička a popularita vína mezi maďarskými a švýcarskými protestanty. Pozitivní roli sehráli rovněž židé, kteří žádné speciální preference neměli, jen chtěli mít vše košer.  

Ve 21. století je proces náboženské tolerance v Evropě de facto završen. Pivo je velmi úspěšné na celém kontinentu včetně tradičních bašt katolicismu (Španělsko a Polsko) nebo pravoslaví (Rusko, Ukrajina). Na kvalitním vínu si dnes pochutnávají Angličané, Švédové, ba i Estonci. No a o úspěchu vodky ani nemá cenu se zmiňovat. Problémem do budoucna je tak pouze hnutí militantních abstinentů, a pak také skutečnost, že alkohol nemohou pít muslimové. Zejména v tomto směru bude nutné zaměřit další úsilí.