Pohádka na dobrou noc – O zamilované bříze

Na břehu řeky přímo na úpatí táhlého kopce rostl malý les. Nebyl to však ani březový háj, ani lipová alej, ani jednolitá smrčina. Každý strom v lese byl jiný, nikomu z nich to ale ani v nejmenším nevadilo.

Všichni si navzájem rozuměli a kývali si na pozdrav větvemi. Nic jim v jejich soužití nechybělo. Jejich život by se asi i nadále odvíjel v krásném bezčasí, kdyby mezi ně z dalekých hor na východě nepřiletěl vítr. Přiletěl a nějakou dobu mezi stromy zůstal. A rychle se ukázalo, že jej zaujala hlavně bříza stojící na okraji lesa. Létal kolem ní, něžně objímal její dřevěné tělo a čechral listy. A bříza, protože předtím nic podobného nezažila, se jen tetelila blahem a celá rozkvetla. Ostatní stromy si povšimly té změny a těšily se, jak to bříze sluší. I vrabci na střeše chaty, která v lese stála, si o tom cvrlikali. Její štěstí ale netrvalo příliš dlouho. Po určité době přestala bříza vítr bavit, a tak se rozhodl odletět zase někam jinam. A jak se rozhodl, tak také učinil. Myslel si, že když uletí, zachová se bříza jako ostatní stromy, které už znal, a rychle na něj zapomene. Snad se však ani nemohl dopustit většího omylu. Život břízy se poté, co vítr odletěl, proměnil ve sled nepřetržitých utrpení. Po květech už nebylo ani památky, její listy jen schlíple visely ze shrbených větví. Bílá kůra zešedivěla. Celé dny jen mlčky stála ve stínu ostatních stromů a tajně si přála, aby přišel dřevorubec a porazil ji nebo aby alespoň do její koruny uhodil blesk.

Ostatní stromy si rychle povšimly, kolik uhodilo, a přemýšlely co s tím. Obzvláště lípa, která stála nedaleko břízy, její situaci rozuměla, a snažila se jí pomoci. Rychle se stala bříze vrbou. A byla tomu ráda, dobře totiž věděla, jaké to je, když se strom zaplete s větrem. Trpělivě bříze naslouchala a vysvětlovala ji, že vítr bývá přelétavý a nemá cenu se na něj vázat. A navíc je přece v životě spousta jiných krás, kterým je možné se oddat. Věřila, že to bříza brzy pochopí, rozkvete opět do krásy a najde zpět svou cestu k životu. Bohužel byla lípa vedle jak ta jedle. Pochopila, že celou dobu mluvila do dubu. Břízu nebylo možné přesvědčit, neustále opakovala, že žádný strom nechce, i kdyby to byl kluk jako buk, smysl pro ni má jen vítr, nikdo jiný. A dokonce lípě jednou vmetla do koruny, že to stejně nemůže pochopit, protože je lípa a ne bříza. V lípě by se v tu chvíli mízy nedořezal.

Nic naplat, na scénu musel vstoupit topol. On jediný byl dost vysoký na to, aby zachytil vítr letící vysoko nad zemí a pokusil se jej přimět alespoň k návštěvě břízy. Věděl však své a nečekal, že by dokázal vítr přesvědčit, aby se vrátil zpátky za břízou. Byl to ale topol dobrák, kterému bylo břízy líto, a pak mu také záleželo na lípě, kterou měl rád a kterou ve volných chvílích svými větvemi láskyplně popichoval. Proto se topol vzpřímil, aby byl co nejvyšší, až byl z toho celý ztuhlý a zdřevěnělý. Po chvíli se v jeho nejvyšších větvích zachytil letící vítr.

Vítr si sice topol vyslechl, avšak reagoval přesně tak, jak topol očekával. Vítr si našel hrušeň se sladkými hruštičkami v sadu daleko od lesa. Na břízu sice nezapomněl, nechce ale za ní létat, aby v ni nevyvolal falešná očekávání a aby na něj co nejrychleji zapomněla. Celá situace vítr mrzí, ale se svou větrnou povahou nedokáže nic udělat. Rozehnal ještě na obloze pár mráčků, a pak už zmizel v dálce jak s větrem o závod.

Se smutkem ve svém dřevěném srdci vyprávěl topol bříze o tom, o čem se právě dozvěděl. Slzy smůly vytryskly z prasklin její kůry. Neboj se, utěšoval topol břízu, zase bude líp. Vždyť teď můžeš znovu nechat skotačit veverky ve svých větvích, zapustit hlubší kořeny nebo si nechat narůst nové listy. To nejde, trvala však na svém bříza, já chci jen vítr, nejsi bříza, abys to mohl pochopit. Topol jen rezignovaně pokrčil větvemi...

***

Ale nebojte se milé děti, vše nakonec dobře dopadlo. Trvalo to sice ještě hodně let a nám stromům narostlo na našich tělech ještě mnoho letokruhů, bříza si ale nakonec našla pohledný javor a byli spolu šťastni.