Mezi řeckým kladivem a španělskou kovadlinou

USA jsou zemí neomezených možností, ocitnout se tam lze dokonce i mezi řeckým kladivem a španělskou kovadlinou.

Jako přesvědčeného Středoevropana mě představa pobytu v USA nikdy nijak zvlášť nelákala. Vždy mi připadalo daleko zajímavější toulat se evropskými luhy a háji než rajzovat kamsi za velkou louži. Zároveň tu ale byla ta záležitost s Franzem Kafkou. Musel jsem uznat, že když i jemu stálo za to napsat o té zemi celý román – přestože v ní nikdy ani nebyl – něco na ní být musí. A tak jsem se na začátku milénia rozhodl, že i já si prožiji svůj americký sen.

Na základě výše uvedené úvahy jsem se přihlásil do populárního pobytového programu pro studenty Work&Travel a po konzultacích s přáteli jsem si jako místo svého působení vybral město Ocean City v Marylandu, které skýtalo velké množství různých sezónních pracovních příležitostí v hotelech, restauracích a dalších podobných zařízeních, neboť pro Američany představuje to samé, co pro Čechy Chorvatsko.      

Je nutné přiznat, že i přes můj určitý počáteční skepticismus byl pobyt v Ocean City pozoruhodný již od samého počátku června, kdy jsme do Ameriky přiletěli. Město se velice rychle naplnilo ohromujícím množstvím turistů (především z USA) a obdobně ohromujícím počtem studentů (především z evropských zemí), jejichž úkolem bylo se o ty turisty postarat. Konkrétně náš tříčlenný český tým (já, Křovák, Čočka) si vyhlédl práci v hotelu Coconut Malorie a později ještě druhý job v McDonaldu v sousedním městě Berlin.     

Jistou vadou na kráse Ocean City byl ovšem problém s nalezením stabilního a cenově aspoň trochu dostupného ubytování. Místní hoteliéři a landlordi si samozřejmě velice dobře uvědomovali, že zájem studentů o bydlení bude enormní, a tak ceny vyšponovali skutečně až do nadoblačných výšin. Přijatelné celosezonní ubytování se nám proto podařilo nalézt až po dvou týdnech někdy v polovině června. Jednalo se o třípokojový apartmán, přičemž je pro úplnost vhodné uvést, že nás tam bydlelo celkem 13 – my tři Češi, dva Slováci, tři Rumuni a pět Španělů (Irene, Maria, Inaki, Jorge a Manolo). Důležitou postavou příběhu je ale také Traianos – Řek dlouhodobě usazený v USA, který nám apartmán pronajal.   

Jakmile jsme tímto způsobem vyřešili bytovou krizi, nastalo krásné období, které sice bylo vyplněno od rána až do večera stereotypem každodenní (tj. včetně sobot a nedělí) dopolední práce v hotelu a odpolední práce v McDonaldu, zároveň jsme ale každý den měli možnost vyrazit večer někam za zábavou, seznámit se s někým z druhého konce tohoto světa a jednoduše zažít něco úplně nového.

Po několika dalších týdnech společného života nicméně vykrystalizoval určitý rozdíl v přístupu mezi Španěly a zbytkem osazenstva apartmánu. Pracovat totiž sice chtěli všichni, avšak Španělé nebyli zase až tolik motivování jako my kluci z východního bloku. A tak zatímco dvě práce byly v případě nemajetného studenta z postkomunistické země otázkou cti, Španělům většinou zcela postačila jen jedna jediná. S tím pak souvisela i ta podstatná skutečnost, že zatímco v našem případě počet prohýřených nocí postupně značně poklesl, Španělé kladli na své fiesty stále značný důraz. A pokud byla na fiestě zajištěna sangria v dostatečném množství, bylo už dopředu jasné, že se příliš nevyspíme.                     

Po jedné takové bujaré noci na začátku září jsem byl brzy ráno probuzen dosti neurvalým zvoněním. Zprvu jsem nechápal, kdo nás takto netaktně za úsvitu nového dne budí, rychle se ale ukázalo, že to byl Traianos. Moc se s námi bavit nechtěl, jen nám sdělil, ať si sbalíme své věci, zbytek že vyřídíme před domem. A pokud by se nám nechtělo, tak nám k odchodu dopomůže policejní asistence, která už byla na místě rovněž přítomna. Nezbývalo nám než udělat to, co po nás chtěl. Venku nám pak řekl, že varováni jsme už jednou byli, jeho pohár trpělivosti dnes ráno přetekl a tímto nám dává okamžitou výpověď.            

Nějaké další vybavování s ním nemělo moc smysl, spíše bylo důležité zavolat do hotelu, že do práce přijedeme později. Ještě horší okolností pro nás ovšem bylo to, že jsme najednou zůstali na ulici se špinavým prádlem bez střechy nad hlavou a zároveň přišli téměř o celý měsíční nájem a depozit. Celkem tento vynucený „check-out“ pro každého z nás představoval ztrátu asi 400 dolarů (v tehdejším kursu asi 15 000 Kč). Traianos dobře věděl, že žádné právní kroky proti němu podnikat nebudeme, a nevrátil nám ani jediný cent.    

A tak jsme se ocitli mezi pomyslným řeckým kladivem a španělskou kovadlinou. Kdybychom bydleli bez Španělů, tak by nás Traianos zcela určitě nevyhnal, kdybychom bydleli v apartmánu někoho jiného, není vyloučeno, že by to Španělům i tentokrát prošlo. Na kdyby se ale nehraje. Člověk může být sebevíce opatrný, ve skutečnosti však nese odpovědnost nejen za své činy a skopičiny, jelikož platí Schopenhauerovo: „Osud míchá karty, my hrajeme.“

O týden později jsem si při úklidu prvního hotelového pokoje, který jsem měl tehdy na starost, zapnul televizi. Nevím, proč mě to napadlo, nikdy předtím jsem to nedělal, byl to prostě jakýsi náhlý impuls. Bylo 11. září 2001, devět hodin ráno. Nejdříve jsem si myslel, že to, co vidím na obrazovce je jakýmsi špatným katastrofickým filmem, později jsem pojal podezření, že se někdo pokouší navázat na rozhlasovou hru „Válka světů“ z roku 1938, kterou Orson Welles obalamutil americkou veřejnost. Bohužel jsem se mýlil, vše bylo skutečné. S pomyšlením na všechny ty oběti, které ten den zahynuly v troskách, jsem si ale alespoň uvědomil, jak malicherné by bylo dále se trápit kauzou Traianos a jak de facto podružnými věcmi se mnohdy v životě zabýváme.  

Když jsem si na konci září těsně před přistáním v Ruzyni prohlížel z letadla Hradčany, vnímal jsem vyhazov z našeho bungalovu už jen jako zajímavý střípek do mozaiky našeho amerického dobrodružství. A i když jsem i nadále zůstal přesvědčeným Středoevropanem, pobyt v USA pro mě v každém případě byl velmi cennou životní zkušeností.