Vždy, když se začnou na náměstích srocovat protestující davy nespokojených s aktuálním vládnoucím režimem, tak bez ohledu na jejich politickou orientaci či sociální zařazení chtějí dvě základní věci. Chtějí svobodu a demokracii.
Pokud uspějí, následuje obvykle větší či menší transformace společnosti, která je po určité době s železnou pravidelností vystřídána rozčarováním, nenaplněnými očekáváními, zklamáním, hněvem a dost často také dalším kolem protestů, neboť svobody a demokracie nebylo dosaženo. Proč vídáme podobný jev ve větší či menší míře všude na světě, když prvotní vůle k dosažení těchto dvou ideálů západní společnosti bývá často tak silná a sdílí ji drtivá většina společnosti?
Termíny svoboda a demokracie používáme společně, již prakticky bez přemýšlení, jako základní pilíře ideální společnosti. Už si tak ani neuvědomujeme, že se vzájemně vlastně vylučují. O přesné povaze svobody lze vést v podstatě nekonečné debaty. Lze však s jistotou říci, že svoboda vyjadřuje stav prostý vnějšího útlaku. Naopak demokracie je už ze své podstaty nástrojem útlaku. Namísto přesného významu slova „vláda lidu“ se totiž de facto jedná o „vládu většiny“. Tato většina má k dispozici veškerou škálu prostředků, kterými může menšinu utlačovat a to samozřejmě zcela demokraticky. Jediným faktickým rozdílem od autokratického či jiného režimu je tedy přerozdělení rolí utlačovatelů a utlačovaných.
Demokracie má oproti jiným režimům samozřejmě řadu pozitiv. Většina se může přelévat, většinový názor také relativně efektivně zabraňuje prosazování extrémů. Přes všechny pozitivní vlastnosti však zůstává nástrojem útlaku, nástrojem prosazování názorů většiny oproti názorům menšiny. A tam kde je útlak, nemůže být svoboda.
Jsme-li tedy skutečnými stoupenci svobody, nechtějme napříště více demokracie jakékoliv formě. Chtějme raději méně jakékoliv „kracie“.
