Pohled na domácí politickou scénu je pro většinu občanů České republiky již řadu let pohledem dosti smutným. Bez ohledu na naše vlastní politické přesvědčení jsme hluboce nespokojeni nejen s úrovní veřejné debaty a s vystupováním našich volených zástupců ale zejména z jejich častou obecnou nekompetentností vykonávat svěřené úřady, o přímo kriminálním chování některých z nich snad ani nemluvě. S každými blížícími se volbami si potom stěžujeme, že nemáme vlastně koho volit. Politologové často hovoří o vyprahlosti politické scény a nedostatku takzvaných skutečných osobností. Voliči jsou dokonce natolik zoufalý, že v rámci volby menšího zla jsou ochotni dát hlas i naprosto neznámým, často až obskurním populistickým uskupením.
Představa, že lidé působící v nejvyšších ústavních institucích jsou elitou českého národa, těmi nejlepšími z nejlepších, které dokáže tato země nabídnout, je tedy skutečně děsivá. Naštěstí tomu tak není. V naší zemi žije mnoho vysoce vzdělaných, extrémně pracovitých a schopných lidí, jejichž životopisy průměrnému občanovi vyrazí dech. Tito lidé mívají rozsáhlé mezinárodní zkušenosti, často řídí velké firmy a jsou uznávanými experty ve svých oborech. Nebyli by právě oni vhodnými kandidáty na řízení státu?
Popravdě, nejspíš ano. Proč tedy politika neumí tyto elity přilákat? Dílčích důvodů může být více, ale jeden jediný je zcela zásadní – čeští voliči si zatím nejsou ochotni tyto odborníky zaplatit.
Platy politiků jsou jedním z největších politických evergreenů. Základní plat poslance je přes 50 tisíc korun a po započtení funkcí ve výborech a poslaneckých náhrad se ještě výrazně navyšuje. Plat premiéra vlády ČR, jakožto toho nejvyššího šéfa, je přibližně 150 000,- Kč hrubého. Optikou průměrně vydělávajícího občana se jedná o astronomické částky. Elitního manažera by však taková nabídka spíše pobavila.
Odborníci na řízení lidských zdrojů ve významných firmách se shodují, že i přes hospodářskou krizi je a bude elitních manažerů a expertů nedostatek. Ne takových, kteří sedí na vysokých postech v polostátních firmách, ale těch, kteří dokáží firmu úspěšně provést i hospodářskou stagnací nebo obdobím velkých změn.
V řízení státu takové lidi nenajdeme. Ne snad proto, že by nedokázali uspět ve volbách, ale proto, že pro ně kariéra v politice není zajímavá. Nedokážeme je zaplatit. A to i přes to, že stát přerozděluje polovinu veškeré produkce, a je tedy větší než většina firem, které tyto elity zaměstnávají. Avšak dokud nám více než miliardové ztráty způsobené pomalým růstem ekonomiky budou na srdci ležet ceny chlebíčků v poslaneckém bufetu, může se nám o skutečných elitách v politice pouze zdát.
