Zvířata ve válce: Osel Murphy

Osel je považován za hloupé zvíře a proto je jeho jméno používáno jako nadávka. I osli  trpěli v různých válkách a pro lidi byli neocenitelnými pomocníky, jak potvrzuje tento dojemný příběh.

   Dne 19. května 1915 u Gallipoli vstal zdravotník Simpson brzy. Oslovi Murphymu vykartáčoval srst a vyčistil deku, kterou nosil na zádech. Z tábora indických mezků oba sestoupili bez snídaně do údolí. Turci útočili od půl třetí ráno a v zákopech leželo asi tři tisíce těl. Ztráty na obou stranách byly tak velké, že bylo dohodnuto příměří. Simpson vzal Murphyho a ještě jednoho osla a vyrazil pro raněné. Na zvířata naložil dva raněné vojáky a vydal se se na zpáteční cestu. Murphy věděl, že otřesy způsobují postřeleným vojákům bolest a proto kráčel pomalu a rozvážně. Znovu začal útok, přesto se všem podařilo projít tím nejhorším. Avšak přetrvávající zuřivá palba zraněné muže zasáhla znova a oba klesli kolem krku oslů. Simpson se je snažil udržet na hřbetech zvířat, když ho náhle kulka zasáhla do srdce.

   Náš příběh začal v září předchozího roku, kdy se sedmnáctiletý Australan John Simpson Kirkpatrick nechal zapsat ke 3. polní nemocnici zdravotnické služby v táboře Blackboy v západní Austrálii. Neměl žádné lékařské dovednosti, ale když se dozvěděl, že armáda hledá mladé muže, kteří by odjeli do Anglie pečovat o zraněné Australany, neváhal. Nebyl sice zvlášť vzdělaný, přesto posílal své matce a sestře pravidelně dopisy. Jednoho dne napsal: "Kde se nacházím poznáte snadno, jen co se Australané pustí do boje." V armádě nakonec vždycky přijdete o iluze a představy a tak ke svému zklamání Simpson neskončil v Anglii, ale nejprve v Egyptě a nakonec se s ostatními muži vylodil v Gallipoli. Bitva o tento poloostrov, který Turci nazývají Dardanelles (Dardanely), patří k největším vojenským pohromám historie.

To platí pro francouzské a britské spojenecké jednotky, jejichž součástí byly kontingenty Indie, Austrálie a Nového Zélandu. Během této akce, která trvala od února 1915 do ledna 1916, na každé z bojujících stran padlo 250 000 mužů. Jejím jediným úspěchem bylo, že se, při neúspěšné snaze o dosažení a obsazení Instabulu, podařilo vázat tureckou armádu, která nemohla zasáhnout do bojů na ruské frontě. Australský a novozélandský armádní sbor - ANZAC se měl v noci z 24. na 25. dubna 1915 vylodit u mysu Gaba Tepe. Jenže jednotky se vylodily o míli dále, kde je čekala 19. turecká divize. ANZAC se zakopal a nakonec zde strávil skoro osm měsíců. Kopce byly obsazeny Turky, kteří útočili skoro výhradně v noci, aby neodkryli svoje pozice a nevystavili se tak dělostřelecké palbě. 

   Klíčem pro donos vody, zásob, munice a odnos raněných se stali osli. Říká se, že Simpson našel osla Murphyho, původně prý pojmenovaného Abdul, na břehu krátce po vylodění a adoptoval ho. Linii fronty tvořila tzv. Šrapnelová rokle, hluboká, úzká a klikatá strouha, která se táhla šikmo přes svah. Jakýkoliv pohyb vyprovokoval okamžitou vražednou palbu. Odsun zraněných, kteří trpěli strašnou žízní v horku a prachu, se zdál nemyslitelný. Najednou se objevil zdravotník Simpson. Byl svlečený do půl těla a vedl za sebou osla Murphyho, na jehož hlavu upevnil pásku s červeným křížem. Oba šli pomalým tempem, jakoby neměli strach. Simpson se u každého zraněného zastavil, poskytl mu základní ošetření, pak ho opatrně zvedl a naložil na osla. Potom zmizeli stejně tiše, jako se objevili. 

   Dnes se už neví, kolik za těch pár týdnů vykonali cest a zachránili životů. Jisté jen je, že jich bylo bezpočet. Ze Simpsona se stal fatalista. Kolem zuřila dělostřelecká a minometná palba, míjeli je kulky pěšáků i nebezpečných odstřelovačů a poblíž vybuchovaly ruční granáty. Přesto, jakoby je chránilo nějaké kouzlo. Mezi vojáky se stali legendou a ohromnou morální posilou. To si brzy uvědomili i jejich velitelé, na které rovněž zapůsobila odvaha a rozvaha člověka a osla. Poskytli jim proto speciální ochránce, kteří je doprovázeli na cestách. Když zdravotník Simpson 19. května 1915 padl, navrhl ho generál Monash vyznamenat nejvyšším britským vyznamenáním. Viktoriin kříž se však uděluje za jednotlivý čin odvahy, nikoliv za mnohonásobné činy, proto ho Simpson in memoriam nikdy neobdržel. 

   Některé zprávy tvrdí, že onoho dne byl zabit i osel Murhpy. Jiné zase, že dorazil k polní nemocnici a přinesl k ní mrtvého vojáka. Kapitán Fay ze 3. polní nemocnice napsal Simpsonově sestře:"...Tvůj bratr našel osla, nechal si ho a do úmoru snášel raněné nebezpečným údolím. Každý znal jeho i osla Murphyho. Kdo tudy procházel, se vystavoval střelcům ze zálohy a také lupičům. On však opovrhoval nebezpečím a vždy si pískal a zpíval. Všichni si ho oblíbili...". V gallipolské galerii památníku v Melbournu, věnovaného obětem války, je na mramorovém podstavci umístěna bronzová socha muže vedoucího osla, na jehož zádech leží zraněný voják. Je připomínkou příběhu neskutečného hrdinství a vlastní oběti pro druhé. Člověka i zvířete.   

Oslavná báseň věnovaná návštěvnicí památníku v Melbourne oslu Murpymu:

Snad zdá se vám to divné, že kdesi v krásných polích, 

kde rostlinstvo skrápěno jest potůčkem, putoval malý osel, velký Simpsonův přítel?

Či podivné vůbec se zdá, že z kopce, pod kvetoucími stromy, 

po loukách hrajících barvami šeříků a růží, kráčel Simpson, zpívajíc a jeho hnědé ruce,

plné nejsladších mrkví se natáhly k jeho dávnému příteli?

Mně se to vůbec divné nezdá, uprostřed krásy v nějaké zářící sféře,

jistě dál kráčí - ti nesmrtelní hosté podobni rytíři Kristu.

Zdroje: Kniha Mlčenliví hrdinové, hrdinství a oddanost zvířat ve válce od Evelyn Le Chéne